...z deníku jedné kačerky...

Září 2014

Expedice Sněžka

23. září 2014 v 12:41 | tatokalan |  Naše výlety
Datum: 20. 9. 2014
Trasa: Pec pod Sněžkou, Obřím dolem po modré Slaski Dom, Kopa (mrknout na sousedy), po červené Sněžka, po žluté Růžohorky, po zelené Pec pod Sněžkou

Přípravy na expedici začaly ve středu, když mi manžel u snídaně řekl, že v tom mém nápadu jít někdy na Appalachian asi něco bude. Že má plné zuby lidí a civilizace a že by bylo fajn z toho všeho vypadnout. Žertem jsem navrhla, že by tedy bylo potřeba začít trénovat, neboť je tomu už rok, co jsme chodili po horách v Rumunsku a od té doby se plácáme jen v té naší polabské nížině. Bylo mi řečeno, ať tedy zajednám nocleh někde v Krkonoších a že se půjde na hory. Ovšem dva dny před plánovaným příjezdem sehnat v Krkonoších, respektive v místech, odkud se na Sněžku a zpět dá dojít během jednoho dne, to byl celkem obtížný úkol. Vybrala jsem si malý penzion s pěknými cenami a hned jsem ze sebe udělala blbce. Nevšimla jsem si totiž, že telefonní číslo na rezervace vede do agentury, která zajišťuje ubytování v celém regionu, a na dotaz, zda mají volný dvoulůžkový pokoj, byla slečna hodně zmatená. Nakonec se vše vysvětlilo, své přání jsem lépe identifikovala, ale slečna u sebe neměla rezervační knihu, takže slíbila, že obratem zavolá, jakmile mi zjistí, jestli mají volno. Následující půlhodinu jsem s sebou nosila telefon i na onu místnost, abych hovor nepropásla, ale pořád nic. Pak jsem si jen tak mimochodem všimla, že mám nový e-mail. Byl od agentury s tím, že vybraný penzion je obsazený, a následovala nabídka dostupných míst - samozřejmě cenově poněkud jinde, než jsem chtěla původně já. Dotázala jsem se ještě na několik jiných, levnějších, penzionů, ale všude měli buď plno nebo dovolenou. Nakonec padla volba na Hotel Děvín, který nebyl sice z nejlevnějších, ale ani z nejdražších.
V pátek dopoledne jsem vyrazila do Futura, protože manžel konečně (po roce a půl) usoudil, že vlastnit nějakou funkční bundu by bylo fajn. Jenže byl po noční a šel spát, takže jsem kupovala na blind. Po dlouhém rozmýšlení jsem jednu bundu zakoupila a doufala, že se mu bude líbit. Pro sebe jsem si koupila (konečně!) trekové boty - kombinace kůže a voděodolné membrány, se zpevněným kotníkem - protože jsem se bála, že v "běhacích" Adidaskách bych plánovanou trasu nedala. V pátek po mojí práci jsme tedy sbalili věci, skočili do auta a vyrazili směr Krkonoše. V penzionu sice měli ubytování od 14:00 do 18:00, ale pokud se ohlásilo, že dorazíme později, neměli s tím problém. Nahlásila jsem příjezd raději mezi 20:00 a 21:00, co kdyby cestou byly nějaké problémy, přece jen, 130 km v pátek k večeru, kdy bude na silnicích fůra lidí, směřujících na víkend, se může trochu protáhnout. Z Kolína se nám podařilo odjet kolem 17:30, to provoz ještě docela šel.
Cesta ubíhala docela dobře, tentokrát problémy s navigací nebyly, domácí příprava se vyplatila a cestu do Hradce Králové už jsme znali. Kdesi za Jaroměří jsme narazili na kolonu - oprava silnice. Tuší někdo, proč se silnice začínají opravovat vždycky na podzim? V koloně jsme se plazili asi tři kilometry, a když jsme si už oddechli, že cesta bude zase v pohodě, narazili jsme na objížďku před Trutnovem. Tam už jsem se na poznámky z domova vykašlala a zapla navigaci, která nás dovedla pohodlně až k našemu hotelu krásnými serpentinami - auto jsme naštěstí potkali až za poslední z nich. Kousek od Pece nás zkropil deštík, ale podle předpovědi počasí nám bylo jasné, že budeme mít obrovské štěstí, jestli absolvujeme plánovanou túru za sucha.


U hotelu jsme měli štěstí - bylo volné poslední parkovací místo, na které jsme se zasunuli za tři minuty osm. Chvíli jsme tápali, kde je recepce - vchod pro hosty hotelu měl kliku - kouli, takže jsme se šli zeptat do restaurace, kde se shodou okolností ukázala být i recepce. Příjemná slečna nám dala mapu, kartu na slevy na různé atrakce a restaurace v okolí, doporučila, kudy na Sněžku a kde se najíst (v hotelu jsme měli objednanou jen snídani), a dovedla nás do pokoje. Pokoj byl pěkný, jediná vada byla, že nesvítilo světlo v předsíni, za což se slečna omluvila a slíbila nápravu. Nám to bylo v podstatě dost jedno, na dvě noci jsme to neřešili. Hodili jsme tašku do pokoje a vyrazili dolů do Pece na jídlo (hotel byl ve vzdálenosti cca 800 m od centra). Cestou jsme žertovali, že to je jako v Rumunsku, kde jsme se taky po večeři museli škrábat do prudkého kopce k našemu ubytování. Zamířili jsme do doporučené restaurace Enzian a jako první si dali skvělou česnečku, servírovanou s opečeným chlebem, kousky uzeného masa a sýrem. Jako hlavní jídlo si dal manžel kančí guláš a já hovězí steak s grilovanou zeleninou, k tomu jsme popíjeli rakouské víno - suché, ale dobré. Steak byl poněkud tužší (Steakland v Kolíně dělá o 200% lepší), ale sníst se dal. Po večeři jsme se vrátili do hotelu a zalehli, abychom se na túru dobře vyspali.


Celou noc pršelo, jen se lilo. Doufali jsme, že se vyprší a v sobotu bude pěkně, což ráno i vypadalo, že by se mohlo splnit. Po osmé hodině jsme sešli do hotelové restaurace na snídani, která byla formou švédského stolu - šunka, dva druhy salámu, dva druhy sýra, tavený sýr, pomazánka, papriky, rajčata, okurky, máslo, med, Nutella, džem, cornflakes, müsli, jogurt, džus, čaj, káva, cappucino, Caro, rohlíky, celozrnné rohlíky, chléb, toastový chléb a ještě nám byla nabídnuta míchaná vajíčka, volské oko, párky - vše čerstvě připravené na požádání. Po snídani jsme vyrazili nejdříve do infocentra, kde jsem ukořistila spoustu turistických známek a vizitek, nějaké suvenýry domů (manžel se roloval nad částkou, kterou jsem zaplatila za vizitky a známky), a pak už jsme vyrazili vzhůru do hor, spolu se štrůdlem dalších lidí, z nichž jsem doufala, že většina míří k lanovce. Bohužel, poměrně dost jich mířilo na naši trasu. Měla jsem s sebou poměrně dlouhý seznam keší, z nich jednu multikešku, věnovanou Obřímu dolu, tedy místu, kudy vedla naše trasa nahoru, takže mi aspoň zpříjemnily cestu. Byla stále do kopce, "vydlážděná" plochými kameny, které poměrně slušně klouzaly a pro mě byly značně nepohodlné. Sunula jsem se hlemýždím tempem, občas mě předešly i zachovalé důchodkyně, vesele mávající trekovými holemi, což mě prudilo. V Rumunsku se mi tedy chodilo mnohem líp, protože tam byly normální cesty, ne dláždění. Spolu s davy lidí, proudícími oběma směry, jsem si chvílemi fakt připadala jako na Václaváku. Cestou jsme si vyzkoušeli i funkci zdravotníků, protože jedna paní zakopla a rozbila si kolena, tak jsme ji ošetřovali.


Když jsme se konečně doplácali nahoru, dali jsme si oběd, který jsme si nesli v batohu s sebou - klobásy, sýr, paštiku, domácí chléb a okurku. Pak jsme vyrazili na polskou stranu pro čtyři kešky, z nichž se poštěstily pouze dvě - všude hrozný provoz a umístění nebylo zrovna šťastné. Než jsme se vydali na Sněžku, bylo skoro pět hodin odpoledne, takže davy už řídly. Naštěstí, to množství lidí mi vážně lezlo na nervy. Manžel chtěl od začátku jít kratší, ale mnohem strmější, cestou, já tajně doufala, že bychom mohli jít tou delší, pozvolnější, ale když jsem zjistila, že další plánovaná keška je právě na té kratší, odhodlala jsem se k dalšímu stoupání po "dláždění". Opět se spustila - už asi třetí - dešťová přeháňka, která nás na konci odměnila duhou. Ručkovala jsem po mokrých řetězech a klouzala po kamenech a toužebně vzpomínala na Karpaty. Nakonec jsme se nahoru dostali a po chvíli kochání se, ulovení kešky a navštívení České poštovny (opravdu nevím, proč se s ní tolik nadělá, mně se moc nelíbila) jsme vyrazili směr dolů.


Začátek trasy bylo dlážděné schodiště, po kterém se šlo pěkně blbě, navíc mě začalo tahat pravé koleno, které jsem kdysi měla zlomené, čemuž jsem musela přizpůsobit techniku sestupu. Asi v polovině cesty k Růžohorkám se spustil nefalšovaný liják. Na lanovku nahoru už se nám vracet nechtělo, tak jsme pokračovali dál. Poslední kešku jsme lovili za šera a za šera jsme také dorazili k Růžové boudě, kde jsme se původně chtěli najíst. Byli jsme mokří jako myši, takže jsme dovnitř raději vůbec nešli (což mě později štvalo, protože jsem si tam chtěla koupit další turistické artefakty, na což jsem ale v tomhle momentě vůbec nemyslela) a rozhodovali jsme se, jestli pojedeme lanovkou zbytek cesty, nebo půjdeme pěšky. Do Pece to ale byly jen 3 km, tak jsme se rozhodli jít pěšky. Bohužel jsme záhy zjistili, že tam nevede ta pěkná asfaltka, po které jsme došli sem, ale lesní cesta, samozřejmě kamenitá. Bylo stále zataženo a vytrvale pršelo, funkční svršky, stejně jako batohy, se stávaly těžšími a mokřejšími a šero po cca kilometru vystřídala nefalšovaná lesní tma. Manželův mobil, který nám občas slouží jako baterka, měl skoro vybitou baterii, takže jsme ho na funkci baterky použít nemohli, využívali jsme tedy jen svitu displeje. Byli jsme jako Jeníček a Mařenka, v temném lese se drželi za ruce a klopýtali po neznámém terénu vstříc civilizaci (jo, ty kameny samozřejmě klouzaly). Opravdu jsem byla vděčná za své trekové boty, nohy jsem měla v suchu a teple a v Adidaskách bych jistě přišla o kotníky. No, pocit sucha se záhy změnil, protože se mi promočené kalhoty omotaly kolem nohou a voda vesele stékala do bot. A jelikož z nich nemohla díky voděodolným prvkům volně odtékat, čvachtala jsem v bazénku. K dovršení legrace se do mobilu dostala voda a na druhém kilometru umřel. Třetí kilometr jsme tedy absolvovali pouze za svitu displeje GPS, která měla už poslední dílek baterie. To už jsem se fakt modlila, abychom nezůstali úplně potmě. Když se před námi objevila světýlka Pece, byli jsme moc rádi. Voda z nás přímo kapala, takže jsme se snažili se co nejrychleji dostat do pokoje a do horké sprchy. Bylo půl deváté večer a pokud jsme chtěli dostat někde teplou večeři, museli jsme sebou hodit. Do sprchy jsme se tedy narvali oba najednou, vzájemně se různě plácali, aby se nám do končetin vrátilo teplo, mokré svršky rozvěsili, kde se dalo, oblékli suché (musela jsem si půjčit manželovu mikinu, já rezervní neměla), všude rozložili promočené věci z batohů, skočili do auta a začali objíždět restaurace. To už bylo 21:45 a všude nás odmítali. Zachránil nás opět Enzian, kde vařili do jedenácti. Měli poctivou kuřecí polévku, která nás postavila na nohy, já si k ní dala ještě grog a v tu ránu bych spala. Druhé jídlo jsem do sebe soukala s velkým přemlouváním a na pokoji padla do postele už napůl spící.
V neděli jsme se odhodlali na snídani až kolem deváté hodiny, pak naházeli mokré věci do igelitek, trochu poklidili koupelnu a vyrazili směr domů. Od původního záměru zastavit se ve Dvoře Králové v ZOO jsme upustili, oba jsme se těšili domů. Na Appalachian budeme opravdu muset ještě pořádně potrénovat.


Nejlepší cukrárna na světě

9. září 2014 v 14:48 | tatokalan |  Daily Life
Musím se podělit o nadšení, které z téhle cukrárny mám. No dobře, možná není nejlepší na světě, ale pro mě je. Mám tu několik důvodů:
Zákusky jsou cenově příjemné. Indiánek za cca 10 korun, díl dortu od cca 15 do 22 korun, větrník za 20 korun. Zároveň nejsou příliš tučné ani příliš sladké, což mi vyhovuje. Od doby, co jsem najela na zdravější stravu, mi všechno připadá až moc sladké a tučné věci mi nedělají dobře. Tady se nebojím dát si větrník.
Cukrárna je dobře dostupná - je za tzv. "starým mostem" v Kolíně (Masarykův most) a je u ní parkoviště. Vedle je budova pošty, takže se dá spojit příjemné s užitečným.
Majitelé i personál jsou velice ochotní a milí. Když jsem chtěla svatební dort, stačilo poslat fotografie a sdělit své představy. Stejně mi ale ještě volali, aby se domluvili, jak to přesně chci - jaké krémy atd. V pátek jsem tam chtěla nakoupit nějaké zákusky pro manžela k narozeninám a na místě jsem se rozmyslela, že bych raději koupila dort. Ale měli jenom ovocné nebo sachr. Nebyla jsem si jistá, jestli by sachr manželovi chutnal, a paní prodavačka mi nabídla, že zavolá do dílny, jestli by mi neudělali pařížský dort. V dílně sice práce už skončila, ale ještě tam někdo byl, kdo byl ochoten dort vyrobit. Měla jsem si přijít za hodinu. Koupily jsme si s mamkou zákusky a usadily se u stolků venku a asi za 20 minut přispěchal mladý muž s krabicí, ve které byl "náš" dort. A cena? 258 korun (za velmi podobný dort jsem v jiné cukrárně před třemi roky platila cca čtyři stovky).

Můj svatební dort, který mě vyšel cca na 1000 korun.


Rostou? Rostou? Rostou!

9. září 2014 v 14:33 | tatokalan |  Daily Life
Dva roky jsme nebyli na houbách. Většinou totiž v době, kdy se jim konečně zachce vystrčit kloboučky, jsme někde na dovolené. Letos jsme také měli být, ale nevyšlo to, a tak se snažíme aspoň tu a tam někam vyrazit na kratší výlet.
To jsem takhle s mamkou vyrazila minulou středu na kešky. Měly jsme naplánované tři kešky, okruh cca 7 km, všechno nenáročné tradičky. Moc jsme se těšily.
Když jsme vystoupily z vlaku a došly na cestu, po které se mělo dát dojít k první keši (vzdálené cca 1 km), napadlo nás, že nepůjdeme po cestě, ale lesem - co kdybychom třeba náhodou našly pár hub... Mamka se mi snažila namluvit, že tak blízko u cesty nebudou, když v tom - houba! Hřib! Metr od cesty! Takže to bylo jasné - šlo se lesem.
Nejdřív jsme nacházely malé houby - tak akorát do octa - samé pěkné, pevné hříbky. Později jsme tu a tam našly i větší. A když jsme přešly cestu, kolmou na tu "naši", a vnořily se do další části lesa, ocitly jsme se v říši divů. Houby... všude houby. Ani se nevyplatilo schovávat nůž. 550 metrů od keše jsme to vzdaly a otočily se zpátky na vlak - měly jsme plnou látkovou tašku. Doma jsem úlovek ze zvědavosti zvážila (pronesly se, mršky) a dalo to 8 kg!


Manžel byl v práci, ale když měl tento víkend volno, bylo rozhodnuto, že vezmeme auto a pojedeme na houby. Původně chtěl jet jinam, ale přemluvila jsem ho, ať jedeme zase sem (a třeba ulovíme ty tři keše). Vzali jsme jeden košík a dvě látkové tašky jako zálohu a vyrazili jsme. Situace se opakovala. Učiněné houbové plantáže. A to jsme potkávali cestou houbaře, co už šli z lovu (jeden pán mi utkvěl v paměti, vypadal na 70 a bylo mu 88 let), takže by člověk řekl, že bude vysbíráno. V onom "kouzelném" lese jsem už chodila jenom v předklonu a sbírala asi tak každou desátou houbu. Pak jsme se zařekli, že k té první keši prostě dojdeme, tak jsme došli. Ale pak jsme se rádi vrátili k autu, úroda byla těžká. Tentokrát jsme nevážili, ale odhadem to bylo tak 12 kg.