...z deníku jedné kačerky...

Zmatená váha, první pád a lékařská záhada

3. ledna 2014 v 11:55 | tatokalan |  Daily Life
V pondělí začal den divně. Vlezla jsem na váhu a měla o dvě kila víc. Jasně, přes Vánoce jsem toho snědla určitě víc, než bylo nutné pro zajištění základních funkcí těla, ale určitě ne tak, abych za týden přibrala dvě kila. Totiž, když vezmu v úvahu známou matematiku, tak mi to prostě nevychází. Abych přibrala kilo tuku, musela bych do sebe dostat o 7000 kcal víc, než spotřebuju. Takže dvě kila za týden by znamenala 14000. To není možné, to bych praskla. Jídelníček jsem měla víceméně jako obvykle (až na toho kapra se salátem) a cukroví jsem denně spořádala tak max. 10 kousků. Takže to nevychází. Navíc oblečení je mi pořád stejně a to by s dvěma kily tuku navíc taky nefungovalo. Takže kdo ví, co jsem vlastně přibrala...

Po tomto nepotěšujícím začátku jsem se odebrala s mamkou na jízdárnu. Tentokrát mi Cira vyvedli ven, takže čištění se obešlo bez problémů. Zabořil čumák do balíku se senem a nasadil výraz "dělejtesisemnoucochcetehlavněkdyžmámseno". Pak se nasedlalo a šli jsme na lekci. Jezdila jsem opět s Aničkou na Guru, takže Cir prostě chodil za nimi a nebyl problém. Jezdili jsme v klusu s vysedáváním i v lehkém sedu, pak přišel na řadu pracovní klus bez třmenů. Poté jsme měli chodit v kroku bez třmenů, ale já ukecala Pavlu, že si nasadíme třmeny, protože s nimi se paradoxně cítím bezpečněji. Proč paradoxně? Protože bez třmenů je vlastně těžiště těla přirozeně nejníž a tudíž v sedle vlastně člověk sedí nejpevněji. Takže jsme si nasazovali třmeny a já mám pořád problém trefit se do pravého třmenu. Tu pravou nohu mám vůbec nějakou divnou, pořád mi trčí od koně, ať dělám, co dělám. Tak jsem si pomáhala bičíkem, v důsledku čehož jsem se trochu naklonila na pravou stranu. Najednou jsem měla pocit, že je něco špatně. Nevím, proč, ale prostě jsem vycítila, že se něco děje. O zlomek vteřiny později Cir vyrazil. Odskočil doprostřed a rozběhl se. Já se snažila rychle narovnat, takže to se mnou hodilo dozadu, otěže jsem měla předtím povolené, takže s nimi jsem toho moc nevymyslela a Cir řádil... letěla jsem dopředu na krk a v tu chvíli jsem cítila, že přepadávám na tu pravou stranu, kam jsem předtím byla nakloněná. Cítila jsem, že mi levá noha klouže po sedle nahoru a pomyslela jsem si, že je to tady a já padám. Pak už jsem se jen snažila, aby šlo o pád kontrolovaný a já si ublížila co nejmíň. Nicméně, setkání se zemí bylo tvrdé a bolestivé. Člověk by řekl, že ten písek bude měkčí. Helma náraz vydržela, jen se urvala vnitřní obruč, která mě poté ještě praštila do kořene nosu. Sebrala jsem se ze země, spočítala kosti, napila se a šla jsem si sednout na koně znova. Zbytek hodiny proběhl bez problémů. A co že se to vlastně stalo?
Vedle jízdárny je bazar s nábytkem, jsou tam všelijaké hangáry, kde je nábytek uskladněný. A z jednoho hangáru vylítla ženská s kýblem vody a tu vodu vychrstla k plotu, který je jen pár metrů od jízdárny. A Cir - flegmouš - se lekl a vystartoval pryč. Takže cestou z jízdárny jsem se stavila v nemocnici (příhodně je to hned vedle), kde do mě narvali 6x záření pana Roentgena, pak mě poslali z chirurgie ještě na ortopedii a pak domů s tím, že je vše v pořádku (to celé po 3 hodinách čekání). Všichni jsme si oddechli. Podle slov Pavly jsem prý padala dost šikovně. A já soukromě si myslím, že to moje sádlíčko v tomhle případě taky k něčemu bylo (jak řekl přítel - airbagy). V důsledku pádu si akorát nemůžu pořádně sednout a dva dny jsem se belhala jak důchodce.
Co mě v nemocnici docela vyděsilo a později rozesmálo byla situace na ortopedii. Pan doktor velmi pečlivě prohlížel moje snímky a následoval dialog:
"Páteř i kostrč máte v pořádku, ale přemýšlím, co je tady ten stín na pravé straně. V čem jste se snímkovala?"
"V mikině a bez podprsenky, tam byl kov."
"Hmm hmm... ale tady máte nějaké cizí těleso." (To už mi začínalo být horko - jak k čertu můžu mít v těle cizí těleso?!) "Neměla jste někdy bouračku, že by vám tam něco zůstalo?"
"Ne."
"Nebyla jste postřelená?" (Uff, ještě toho trochu.)
"Ne." (Pak jsem se uchýlila k zoufalému humoru, protože jsem si říkala, že mě tu snad ještě budou pitvat či co.) "Že by mi tam doktoři tenkrát při té operaci žlučníku něco zapomněli?"
A bylo po záhadě. Pan doktor mi vysvětlil, že při operacích žlučníku se uzavírá žlučovod nějakým speciálním cvočkem, a ten se tam už pak nechává. Super, takže já mám v těle piercing a ani o tom nevím :D

Včera jsem i přes bolesti v sedací části nakráčela (no tak ne, dobelhala jsem se) na jízdárnu. Tentokrát jsme byli komplet - já, mamka i přítel, kdybych potřebovala pomoct do sedla (to by se hodil spíš jeřáb). Těšila jsem se, že se přítel aspoň podívá, jak jezdím po pěti měsících od první lekce. Čištění Cira proběhlo v pořádku - opět venku - do sedla jsem se taky nějak vysápala. Vyjeli jsme do ohrady, ale Cir moc ochotný ke spolupráci nebyl. Po pár krocích se zastavil, ržál, pak chtěl vyrazit za koňmi, co šli do dolíku, vzrušený postoj, ušima šmejdil sem tam za každým zvukem, větřil... a takhle se to opakovalo. Na pobídky reagoval hrozně neochotně, pokud vůbec, měla jsem pocit, že je myšlenkami úplně jinde. Asi se chtěl pořádně proběhnout v přírodě, chudák. Po chvíli "šéfová" usoudila, že nebudeme nic riskovat, protože bych ve svém stavu nějaké vyhazování, vyskakování nebo cválání taky nemusela usedět (a upřímně bych se nechtěla v tak krátké době potkat se zemí znovu). Takže jsme šli zase zpátky. Pro moje pozadí možná lepší, ale stejně z toho jsem trochu frustrovaná. Někdy mám pocit, že s tím koněm už nějaký vztah mám, že už mě docela bere a částečně respektuje, a pak mám zase dojem, jako bych byla na své druhé hodině a ne asi třicáté :(

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama