...z deníku jedné kačerky...

Prosinec 2013

Vánoce v Pátku

29. prosince 2013 v 12:26 | tatokalan |  Daily Life
Včera byla v záchranné stanici pro zraněné živočichy v Pátku (odkaz) Vánoční nadílka pro zvířátka. Datum bylo naprosto perfektní - v sobotu po svátcích, kdy jsou už všichni znudění a přejedení, navíc počasí bylo perfektní. I my jsme vyrazili zvířátkům něco dobrého nadělit. Potřebné nákupy jsem s mamkou udělala v pátek odpoledne - kočičí granule, piškoty, zrní pro přikrmování, lojové koule a opět jsme dostaly ve zverimexu tašku vzorků s granulemi. Přítel nashromáždil staré noviny (ježci mají obrovskou spotřebu na podestýlání), pro balík ještě zajel v pátek večer v rámci jízdy v autoškole. Včera ráno jsme se tedy vydali, obtěžkáni třemi batohy, do Poděbrad a posléze pěšky do Pátku. Cyklostezka Matěje Rösslera je na takovouto procházku ideální. Potěšilo nás, že jsme potkávali spoustu lidí - cyklistů, běžců, i třeba starší lidi na procházce nebo rodiny s kočárky.

Cesta do stanice. Počasí bylo spíš podzimní :)

Když jsme dorazili na místo (obtěžkáni kromě batohů i úrodnou polabskou půdou na botách), už se sjížděli návštěvníci. Každý přinesl něco pod stromeček, a tak se brzy nahromadila úctyhodná nadílka. Na zahradě bylo nachystáno občerstvení - vánočka, cukroví, chuťovky, čaj... a návštěvníci byli provedeni stanicí. My jsme postávali trochu opodál, protože stanici už docela dobře známe, ale příležitosti vyfotit se se sovou pálenou jsme neodolali.


Po chvíli jsme zase vyrazili zpátky do Poděbrad - už se docela ochladilo, tak jsme začali klepat kosu (hlavně tedy já, frajerka v softshellce), ale prokládání chůze během nás trochu zahřálo. V Poděbradech jsme nemohli vynechat návštěvu naší oblíbené pizzerie, tentokrát jsme si ještě nechali udělat jednu pizzu s sebou domů, a pak už jsme šli na vlak do Kolína.
Náš adoptovaný špaček Pašáček už vede víceméně samostatný život, přidal se k pár špačkům, kteří neodletěli do teplých krajin a pokud nenajde dostatek potravy, přiletí se do stanice dokrmit. Ostatní zvířátka, která takové štěstí neměla a ze svých zranění se neuzdravila, trvale žijí ve stanici a jsou odkázána na pomoc, kterou jim poskytuje neskutečně milý a obětavý pan Vaněk s Martou, a také ostatní lidé, kterým není lhostejný osud zvířat, zraněných - byť často nepřímo - lidskou vinou.

Vánoční nadílka pro zvířátka. Fotka převzata z facebookového profilu stanice.

Vypadni z mýho bytu!

26. prosince 2013 v 16:12 | tatokalan |  Daily Life
Když jsem dneska s mamkou dorazila na jízdárnu, dozvěděla jsem se, že moje trenérka - alias "šéfová", jak jí říkám - je nemocná. Pavla mi řekla, ať si dojdu vyčistit Cira (kůň, na kterém jezdím), že zatím vyčistí druhého koně (Guru), než přijde holčička (Anička) - ta ho dostala k Vánocům a to bylo radosti :D
Tak jsem se srdnatě vydala k Cirovu boxu najít si hřeblo a kartáč. Cir mě poprvé pozdravil zařehtáním (teda podruhé, ale to poprvé se nepočítá, to bylo, když jsem mu nesla mrkev), tak jsem si říkala, že má asi celkem dobrou náladu. Hm, tak to jsem si jenom myslela, protože sotva jsem otevřela dveře boxu, Cir sklopil uši a šel proti mě hlavou. Takže jsem zase vycouvala a šla mu pro seno, protože když má něco k žrádlu, tak stojí v klidu. Když jsem se vrátila se senem, sice začal žrát, ale šklebil se na mě furt. Dneska tedy asi nálada hodně blbá, koukám. Nicméně jsem mu jednu stranu zvládla vyčistit, než dožral seno. Pak se na mě zase začal ošklíbat a vytlačovat mě ven. Tak jsem šla pro další seno a hodila mu ho tak, abych se mu dostala k druhému boku a přitom měla za sebou dveře a ne stěnu boxu. Jakmile jsem na něj šáhla hřeblem, začal se na mě točit zadkem a krčit nohy, jakoby se chystal kopnout. Vyjela jsem z boxu jako ještěrka, jakkoli je to při mých rozměrech s podivem. Se srdcem bušícím až v krku jsem se snažila přiblížit ještě dvakrát, ale pokaždé se takhle začal točit. Vylezla jsem na dvůr a Pavla ze mě měla hroznou srandu. Prý nekopne, to jen tak dělá. Nojo, to mě možná má uklidnit, ale fakt nekopne? U Salery mi taky tvrdila, jaká je to hodná klisna, když jsem na ní měla jednou jet, a pak jsem se dozvěděla, že to je mrcha, která sundá každého druhého jezdce. Tak šla do boxu se mnou, Cirovi domluvila a chvilku stál. Bohužel jenom chvilku, pak mě zase hnal. Tak jsem to vzdala. Když Pavla Cira nasedlala a vyvedla ho z boxu, mohla se potrhat smíchy, protože měl slámu v ocase. "Ty se ho fakt bojíš, viď?" No jasně, že jo a klidně to přiznám. Já vím, že si ze mě ten kůň dělá srandu, ale nemůžu si pomoct. Když na něm sedím, tak je to v pohodě, když ho čistím venku nebo mu škrábu venku kopyta, jsem v pohodě (rozumějte, mám kam utýct). Ale v boxu prostě bydlí on a dává mi to pořádně najevo :D

Cvičit či necvičit?

26. prosince 2013 v 16:00 | tatokalan |  Daily Life
To je, oč tu běží. Respektive běželo včera, protože se běželo předevčírem. Včera mě všechno docela bolelo a byla jsem lenora líná. Kolem poledne jsem se sešla s kamarádkou a její rodinou - měli otevřeno tady a dokonce i pekli pizzu, i když kuchyň byla zavřená. Takže o obědě bylo rozhodnuto a já jsem zbouchala celou obrovskou (32 cm v průměru) čtyřsýrovou pizzu. Ach jo. Ale byla úžasná. V téhle pizzerii miluju jejich tsugo. Domů jsem se skoro dokutálela a už se mi opravdu nechtělo nic dělat. Řekla jsem si přece, že budu o svátcích hlavně odpočívat. No, ale taky jsem si řekla, že budu doma trochu cvičit, protože když chodím do práce, tak na to nemám čas. Takže dilema, jehož řešení jsem pořád odsouvala. Teď mám plné břicho, cvičit nemůžu. Teď mám ještě pořád plné břicho. A stejně jsem do města a z města šla pěšky, to je tak 3 km. Víc po mně nikdo nemůže chtít. Ale řekla jsem si, že budu cvičit. Zvedni zadek, ty lemro líná. OK, v šest půjdu cvičit. No dobře, tak v půjdu cvičit v sedm. Ale ne, nebudu dneska cvičit. Bolí mě nohy a zítra mám koně, tak ať na něj vůbec vylezu. Ale no tak, něco málo...
Hádejte, jak to dopadlo. V půl osmé jsem se na sebe opravdu naštvala a zvedla se ke cvičení. Aby si nohy odpočinuly, zacvičila jsem si dvě videa z této stránky - Upper Body Active Stretch (14 minut) a Upper Body Stretching Routine (11 minut). Šlo o workouty na protažení paží, ramen, zad, krku, břišních svalů. Bylo to celkem i příjemné a i když se to asi nedá nazvat přímo cvičením, pořád jsem měla dobrý pocit, že jsem se aspoň ještě zvedla z té židle a něco málo pro sebe udělala. Navíc ten trenér tam je docela pohledný chlap ;)

Trochu jiný blog

26. prosince 2013 v 15:48 | tatokalan |  Co je nového
Rozhodla jsem se natočit blog trošku jiným směrem. I když nadále doufám, že se mi podaří sem přepsat všechny naše kačerské výlety (a taky doufám, že do té ručně psané "kroniky" ty poslední tři roky taky někdy dopíšu), chtěla bych ho psát víc jako deník. Tzn. zaznamenávat vážné i nevážné příhody, co se mi staly, nápady, úvahy, postřehy. Už by to neměl být blog jenom o keškách a keškování - to už stejně chvíli nebyl, protože jsem sem začala psát občas i svoje cvičení a jak se mi daří měnit svůj život k lepšímu - ale prostě takový náhled do života jedné kačerky, která kromě geocachingu má ještě milion jiných zájmů. Kešky už pro mě totiž nejsou tak důležité, jako bývaly, i když při našich výletech si ráda občas nějakou ulovím.

Naše Vánoce

26. prosince 2013 v 15:37 | tatokalan |  Daily Life
Jako každý rok jsem se začala stresovat asi měsíc před Vánocemi, co všechno musím stihnout a určitě nestihnu. Postupně jsem přišla k poznání, že stres je zbytečný, neboť do 16. prosince, kdy jsem měla poslední kurz, stejně nemám šanci nic stihnout. Takže když jsem se dozvěděla, že do práce půjdu ještě 17. prosince suplovat za kolegyni, ani mě to moc nerozházelo. To maminka, která je v důchodu, začala Vánoce chystat s předstihem - a díky za to, protože jsme měli nejenom adventní věnec domů, ale i svícny jako dekoraci do práce.


18. prosince jsem tedy slavně zasedla ke stolu s papírem a tužkou a začala plánovat, co všechno chci do Vánoc udělat. Vyšel z toho úctyhodný seznam:
1) koupit stromeček, rybu a jmelí, dokoupit dárky a přitom vyřídit reklamaci, zabalit dárky, ozdobit stromeček
2) promazat cukroví a udělat nepečené (upéct jsme kupodivu stihly ještě v mém plném pracovním nasazení)
3) přebrat skříně a odnosit oblečení na charitu (holt zhubla jsem dvě velikosti a nové oblečení není kam dávat)
4) koupit vánoční dárečky pro koně, pro zvířátka ze záchranné stanice, a pro pejsky do útulku
5) zkotrolovat, jestli máme vůbec ty dárky do čeho zabalit, příp. dokoupit různé papíry, stuhy, dekorace, vlastně i na stromeček bychom mohli něco dokoupit
6) posbírat, co se kde válí (takový ten věčný bordel) a buď to vyhodit, nebo dát, kam to patří
7) zkontrolovat, jestli jsou čisté a vyžehlené vánoční ubrusy, vyměnit utěrky
8) vyklidit a vymýt ledničku a mrazák (aneb, jak říkám já - navštívit vědecké projekty)
9) vysypat odpadky ze všech košů v bytě
10) umýt skříňky v kuchyni
11) vyšůrovat koupelnu a záchod
12) vyměnit povlečení
A protože se znám (prokrastinovat opravdu dokážu, i když je to se mnou čím dál tím lepší), rovnou jsem si připsala, který den jakou věc udělám. Skříně a nákup dárků pro stanici a psy jsem s klidným svědomím přesunula do období mezi svátky, protože do stanice jedeme až 28. prosince, k pejskům můžeme taky později a kontejner pro charitu stojí ve městě pořád. Skříňky v kuchyni zvládla mamka, lednici a mrazák já, dárky jsem dokoupila ve čtvrtek 19. prosince, když jsem si šla do práce vyzvednout poslední testy, s tím jsem sfoukla i reklamaci, v pátek jsme všichni vybrali stromeček, rybu a jmelí jsem s mamkou koupila v pondělí cestou z jízdárny. Stromeček jsme s přítelem ozdobili v pondělí večer, dárky jsem v klídku balila na Štědrý den odpoledne, když přítel odjel do práce (Ježíšek tím pádem u nás naděloval až 25. prosince ráno). Cukroví jsme promazaly v neděli dopoledne a udělaly jsme i vosí hnízda, odpoledne jsem zvládla uklidit náš pokoj, utřít všude prach a převléct postele. Záchod a koupelnu jsem dělala v pondělí. Všechno celkem bez stresu a já na nás obě byla docela pyšná. Myslím, že plánovat se vyplatí :)

A jaký byl u nás Štědrý den? Jelikož nemáme děti, tak to až tak nehrotíme. Vánoční koledy jsem si poslechla asi den, dva předem. Na snídani jsme si všichni sedli, dali si trochu cukroví, zapálili věnec, protože přítel pak šel spát. Dopoledne mamka dělala černého Kubu, aby byl na oběd, a já vyrazila otestovat nové boty (ty, které jsem si vybrala za reklamované Pro Touch, tentokrát jsem šla do Adidasek, protože jsem potřebovala nové boty na pobíhání po sídlišti). Trasu jsem si zvolila kolem místních restaurací a kaváren, protože 25. prosince se chtěla sejít kamarádka, kterou jsem neviděla asi tři roky. Měli s rodinou projíždět Kolínem a domů jsem je s dvěma dětma (z toho jedno je půlroční miminko) táhnout nemohla, přítel potřeboval spát mezi nočními směnami. Takže jsem hledala, kde by měli v toto datum otevřeno (hádáte správně, skoro nikde). Vyrazila jsem s tím, že chvíli poběžím, chvíli půjdu, ale ono to kupodivu šlo skoro celou dobu běžet. Nic jsem si neměřila a užívala si toho pocitu svobody, že se můžu zastavit tuhle a támhle, podívat se do výlohy, užít si sluníčko a mráčky na obloze... Doma jsem si to pak orientačně naklikala do mapy a vyšlo mi cca 4 km. Celkem mě to překvapilo, protože jsem asi měsíc vůbec neběhala. Asi ten kůň docela udržuje člověka v kondici.
Když jsem se vrátila domů, následovala sprcha a oběd, Kuba se mamce opravdu povedl. Pak jsem chvíli zapadla k počítači, poklikat si tam ty svoje farmy a koně a myši. Po třetí hodině jsme vyrazily s mamkou směr jízdárna, abychom podělily koníčky mrkví (ať mají taky Vánoce). Sešli se tam lidé, kteří mají s jízdárnou a koňmi něco společného, ať už tam pracují, chodí jezdit nebo mají ustájené koně či patří do jezdeckého oddílu. Všichni jsme si popřáli a připili. Vrátily jsme se kolem páté hodiny, akorát ještě přítele stihnout doma. Když pak vyrazil do práce, v klidu jsem se rozložila v obýváku s dárky pro něj, všechno zabalila, umístila pod stromeček a pak už byl čas na večeři. Držíme tradici, takže byla rybí polévka s houstičkou, smažený kapr s bramborovým salátem (kde bylo minimum majonézy a díky mamčině přehmatu v Kauflandu byl z výborných bio brambor) a pár kousků cukroví. Ufff, bříška se pěkně nacpala. Po chvilce oddechu jsme vyrazily s prskavkami projít se na Výfuk, kde mají každoročně krásný betlém, a obdivovat dekorace v oknech. Procházely jsme se asi hodinu, přitom vyprskaly všech deset prskavek, a doma už jen hodily nohy nahoru, já zavolala příteli do práce, a pak spát.

25. prosince ráno jsme měly budíka, abychom mohli všichni snídat spolu (jak přítel přijde z práce) a rozbalit dárečky. Já zjevně byla nedočkavá, protože když mi budík zazvonil, tak jsem skoro prošla zdí. Spala jsem nějak hodně u zdi a jak jsem se zvedla na lokti, abych vzala z poličky mobil, zaduněla mi hlava o příčku. Přítel se vyděsil, co tam dělám :D Pak jsem se dobelhala do kuchyně (nějak mě po tom běhání bolely nohy), všichni jsme posnídali a hurá na dárky. Kromě obvyklé lahve vína a nějaké té kosmetiky jsme pod stromečkem našli hluboké talíře, maminka boty, které si vybrala předem, a peníze, já knížku o koních a externí harddisk (hurá, můžu zálohovat a nemám se na co vymlouvat), přítel knížku o historii formule a dvě funkční trička (sám by si je nekoupil, tak jsem musela poprosit Ježíška). Z dárků jsme měli všichni radost, ale nejvíc samozřejmě z toho, že jsme všichni spolu a že to letos proběhlo včetně všech příprav docela v klidu :)