...z deníku jedné kačerky...

Úvod aneb Proč se hýbu a ještě o tom píšu

30. ledna 2013 v 12:36 | tatokalan |  Trenýrkový deníček
Vždycky jsem byla obtloustlejší a vypadala jako pověstné sloní mládě. Taky jsem tím vždycky trpěla, znáte to, děti jsou kruté a umějí se vysmívat. Nikdo mě nikdy nechtěl do žádného týmu, nikdo se nechtěl kamarádit s tlustoprdkou. Jenže, kupodivu, já se vždycky ráda hýbala. Fajn, při běhu patnáctistovky jsem kolabovala, ale při vybíjené jsem zůstávala jako poslední na hřišti a všichni šíleli, protože se do mě nedalo trefit míčem, což bylo při mých rozměrech s podivem (chytat jsem neuměla, ale uhýbat ano) a přeprala jsem kluky o pár let starší. Nikdy jsem nechápala lidi, co jedou za roh autem a v pěkný jarní den sedí a čučí na bednu a přitom pijí Colu a uzobávají chipsy. Na mě čekaly galeje na zahradě a strava z větší části složená z toho, co jsme vypěstovali. Přesto jsem nejen nebyla štíhlá, ale dokonce ani plnoštíhlá. Odmala prostě obéza, hrošice, cisterna, široká Méry apod. Trápila jsem se spoustou diet, při kterých jsem si akorát ničila své už beztak podivné zdraví (rodiče, co jste mi to všechno do života namixovali...). Takže jsem si asi tak před dvěma roky řekla dost a půjde se na to jinak.

Na začátku bylo - jak jinak - novoroční předsevzetí. Tentokrát to ale nebylo "zhubnout xy kilo", ale "víc se hýbat, pokud možno denně". Začala jsem rychlou chůzí, která se všude doporučuje. Chůze pro mě nikdy nebyla problém, rekreačně jsem byla schopná ujít kolem 20 km. Ale donutit se každý den ujít cca 3 km rychlou svižnou chůzí, ať prší, sněží, mrzne či padají trakaře, to už bylo horší. Nicméně až na přestávku vynucenou nemocí jsem se držela. Na jaře jsme pak konečně koupili s přítelem kola a začali jsme podnikat výlety na kolech. Ze začátku samozřejmě krátké, ale teď ujedeme bez problému na pohodu cca 60 km na jeden výlet. V prosinci 2011 jsem si vydyndala Nintendo Wii a od té doby na něm - více či méně intenzivně - cvičím. Na tuto šikovnou věcičku existuje pár fitness programů (viz rubrika, věnovaná Nintendu Wii) a je to super, když nemáte čas nebo se stydíte chodit do fitka. Loni jsem trochu koketovala s běháním, než to vzdalo moje koleno a letos jsem přišla na to, že jsem to vlastně dělala špatně. Teď zase běhám a koleno zatím drží. Fyzická aktivita mi zabírá čas, který si musím odříct jinde (třeba míň hraju PC hry), ale naplňuje mě. Mám 172 cm a 95 kg a cítím se "fat but fit" (tlustá, ale v kondici). Když už se ta mrcha ručička nepohne dolů, ať se aspoň můžu hýbat já. A tady máte důvod, proč vlastně cvičím, i když to nemá pro mě žádné viditelné výsledky.

Teď k tomu, proč jsem založila tento deníček. Název není překlep. Nechci tyto více či méně humorné historky nazývat honosně deníkem tréninkovým. A určitě pamatujete dobu, kdy jsme se na tělocvik převlékali do triček a trenýrek - já tedy ano, holky měly modré trenky, kluci červené. Vypadalo to strašně legračně a protože moje záznamy budou tak trochu nadsazené, mám zkrátka deníček trenýrkový, i když většinou cvičím v 3/4 elasťákách. Začala jsem tento deníček psát ani ne tak pro sebe, já si vše ukládám do mobilu nebo na net (Runkeeper, runsaturday a podobné stránky), ale spíš pro vás. Protože mě občas lidi z mého okolí ponoukají, že by to třeba mohla být pro někoho dobrá motivace. Nebo se diví, že i když vypadám jako hrošík, tak se hýbu s jistou, ehm, elegancí a mám kolikrát lepší kondičku než oni - hubeňouři. No a co je lepšího, než si v klidu sedět na gauči, nohy v teplíčku, v ruce hrnek kafe a číst si o tom, jak někdo trpí promočený venku, sténá bolestí při posilování či ze sebe dělá blbce? To je, panečku, počteníčko, úplná reality show! A v neposlední řadě si říkám, že když to všechno trochu zlehčím a pak si to přečtu, tak si nebudu připadat tolik jako že trpím :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama