...z deníku jedné kačerky...

Říjen 2012

Colonia I. (GCWPFW)

26. října 2012 v 18:17 | tatokalan |  Naše úlovky
Tato multina s pořadovým číslem I. je ze série čtyř keší, které měly návštěvníka provést vším, co je v Kolíně zajímavého k vidění.
Zastávek bylo celkem osm, na každé se zjišťovalo jedno číslo do finálních souřadnich.

Zastavení první - Synagoga
Raně barokní stavba z druhé poloviny 17. stol. je jednou z nejstarších a nejcennějších památek svého druhu na území Čech. V hlavním sále je zachována štuková výzdoba, hebrejské nápisy i původní svatostánek. Synagoga stojí v nádvoří bývalé židovské školy.
Synagoga je přístupná květen - říjen: úterý - pátek 9:00 - 17:00 hod., sobota a neděle 9:00 - 15:00; listopad - duben: pondělí - pátek 9:00 - 17:00 hod. Vstupné 40 / 20 Kč, skupinová vstupenka 200 Kč.
Kolínská synagoga je mimo Prahu nejstarší a nejcennější památka svého druhu v Čechách, v roce 1958 byla zapsána do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 34261/2-738.

Zastavení druhé - Židovské město
Centrem bývalého židovského ghetta je nynější penzion a restaurace U Rabína. Židovské osídlení bylo v Kolíně tak husté, že se mu přezdívalo Jeruzalém na Labi. Jedno z vysvětlení tak vysokého počtu Židů v Kolíně je blízkost Kutné Hory a jejích stříbrných dolů. V Kutné Hoře totiž nesměli v pohusitské době Židé sídlit, a tak pokud se chtěli na obchodu se stříbrem podílet, museli bydlet poblíž, a Kolín není od Kutné Hory daleko.


Zastavení třetí - Pomník spravedlnosti
Pomník spravedlnosti od místního radního Ivana Erbena byl postaven přes noc 24. 8. 2001. Ospalé město se probudilo a veřejnost začala okamžitě protestovat. Prý je to urážlivé, nehezké, nesmyslné...
Autor chtěl dílem symbolizovat jednoduchou vertikálu "člověk - Bůh", která nese energetickou dálnici (bronz) se spravedlností (travertinové misky) a pukliny v tomto vztahu. Vertikála je sestavena z mnoha amfibolitových kamínků, znázorňjících osudy lidí všech dob, kteří na sobě nesli nějakou nespravedlnost. Sousední lavičky jsou nazvány lavičkami smíření, aby si měli kde spolu sednout ti, co se sešli před soudem. Heslo Fiat Iustitia Pereat Mundus znamená přibližně "děj se spravedlnost, i kdyby měl svět zhynout".


Zastavení čtvrté - Parkánová bašta
Městské opevnění v Kolíně bylo budováno na základě přímé instrukce zakladatele, krále Přemysla Otakara II., jak je uvedeno v listině ve formulářové sbírce královského notáře Jindřicha z Isernie. V ní panovník vyslovuje přání, aby "ut civitas nostra Colonie fortis valli munimine roboretur" (tedy "naše obec v Kolíně byla posílena opevněním mohutné hradby"). Kolínské opevnění se stalo vzorem i pro některá další města (Čáslav, Vysoké Mýto, Jaroměř). Na východě, jihu a západě bylo město obehnáno dvojitou hradbou ve tvaru oblouku, zatím co ze severu bylo chráněno pouze jednoduchou hradební zdí s cimbuřím, postavenou na skalnatém srázu nad Labem. Vnitřní zeď opatřená cimbuřím byla vysoká 11 metrů a zpevněna byla 12 válcovými baštami. Vnější parkánová zeď, oddělená od hlavní hradby 8 - 11 metrů širokým parkánem, byla do dnešní podoby přestavěna koncem 15. a počátkem 16. stol. Byla opatřena střílnami (dochovány zazděné ve zdi za průjezdem U Wimmerů v Kouřimské ulici) a baštami (jedna se dochovala u Hankovcovy pekárny v ulici Na Valech, druhá v budově staré školy a nárožní bašta tvoří podnož barokní kostnice u sv. Bartoloměje). Před parkánem byl vyhlouben vodní příkop a před ním navršen vysoký val. Hradby byly do čtyř světových stran prolomeny velmi důsledně vystavěnými a vyzdobenými bránami. Jejich vchody byly opatřeny kamennými lomenými oblouky a chráněny zdvíhací železnou mříží. Později byly brány doplněny těžkými kovanými vraty. Zbytky městského opevnění jsou zapsány do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 31870/2-739.


Zastavení páté - Zámecká brána
Z původního hradu a pozdějšího zámku se dodnes dochovalo zazděné přízemí vstupní brány předhradí s dělostřeleckými střílnami a zbytkem šnekovitého schodiště, část zdiva budovy přiléhající k bráně, kámen s nápisem o dokončení stavby (dnes v Regionálním muzeu). V sousedství bývalé hradní brány se dochovala budova jižního křídla předzámčí, tzv. purkrabství, postaveného v 2. polovině 16. století, v dnešní podobě z roku 1911, s pozdně renesančním bosovaným portálem nové vstupní brány a zbytky renesančních sgrafit směrem do velkého nádvoří. Nejcennější částí areálu je původně gotické západní křídlo hradního paláce se zbytky městské Klášterské brány ze 13. století v průjezdu do malého nádvoří a s rozlehlým goticko-renesančním sklepením. V prvním patře paláce se dochovala zámecká kaple Panny Marie (od roku 1850 využívaná jako kancelář), několik přilehlých renesančních síní, schodiště s hřebínkovou klenbou a na vnitřním průčelí do malého nádvoří se projevují zbytky zazděných arkád (v jihovýchodním nároží paláce byl odkryt celý sloupek této arkády). Zdivo západního křídla paláce je pokryto neorenesančními sgrafity z 19. století. Malé nádvoří je na protilehlé straně ohraničeno zbytky gotického východního křídla s průjezdem do Zámecké ulice, v dnešní úpravě z 18. století, a klasicistním severním křídlem palácového jádra z roku 1844.
Kolínský zámek byl 3. května 1958 zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 32795/2-4102.

Zastavení šesté - Hudební škola
9.5.1932 obecní zastupitelstvo schválilo návrh na zřízení Městské hudební školy v Kolíně, která zahájila svou činnost 1.října 1932 s 92 žáky, jejichž počet se záhy zvýšil na 124. Od začátku zde byli žáci i mimokolínští. Školné bylo stanoveno na 70 Kč měsíčně za předmět. Bylo vyučováno dvakrát týdně po jedné hodině trvající 60 minut bez přestávky.
Již od začátku se škola stala centrem hudebního dění ve městě a okolí, přes mnohé úspěchy neměla však život pohodlný. Finančních příspěvků bylo stále málo. Krize vyvrcholila za okupace, kdy Němci zabrali školní budovu. Vyučováno bylo v bytech učitelů. I později se škola několikrát stěhovala. V roce 1968 získala škola čestný titul: Lidová škola umění Františka Kmocha.
V letech 1988 a 1996 jsou pro školu rekonstruovány dva městské domy, které jsou dobrým zázemím pro vlastní práci (koncertní a baletní sál, malý koncertní a výstavní sál, ateliéry, fotoateliér, učebny hudební nauky, přípravné hudební výchovy, tanečního oboru, atd.).
Od roku 1993 je škola samostatným právním subjektem. Zřizovatelem je MěÚ Kolín, který se o ni dobře stará. Škola má jednu pobočku ve Velkém Oseku a třídy ve Starém Kolíně,4.ZŠ v Kolíně a Týnci nad Labem. Pedagogický sbor čítá téměř šedesát aprobovaných učitelů a na škole studuje okolo 1200 žáků. Činnost školy je tradičně velmi bohatá. Ročně škola uskuteční přes 200 kulturních akcí v Kolíně i mimo. Škola udržuje přátelské styky s podobnými zahraničními školami a pořádá pravidelné výměnné akce (Německo, Dánsko, Holandsko).

Zastavení sedmé - Židovský hřbitov
Počátky starého židovského hřbitova sahají do 15. století a spolu se starým židovským hřbitovem v Praze patří k nejstarším u nás. Na pozemku o rozloze asi 1 ha se nachází více než 2500 náhrobků. Jsou zde náhrobní desky místních rabínů i významných učenců, např. Becalela, syna pověstného pražského rabína Löwa. Hřbitov byl používán do r. 1887. V letech 1886-87 pak vznikl nový židovský hřbitov.


Zastavení osmé - Kapelníkova bysta
Pomník Františka Kmocha od kolínského sochaře Jana Drobníka, odhalený 22. července 1913. Nachází se na Kmochově ostrově. Postava Františka Kmocha je nerozlučně spjatá s Kolínem - kdo by neznal Kmochův Kolín? Možná ale hodně z vás překvapí fakt, že Kmoch se v Kolíně nenarodil, prožil tu však většinu svého života. Místem jeho narození jsou Zásmuky, malé městečko asi 15 km od Kolína, kde jsem shodou okolností bydlela dřív.

Kolínská vodárna (GCXYJ2)

26. října 2012 v 17:40 | tatokalan |  Naše úlovky
Cache se nacházela (už je nějakou dobu archivovaná) nedaleko chátrající kolínské vodárny, večer osvětlené dominanty Kolína.

Vodárna je z r. 1931, dnes ale již dávno neplní svůj účel a tiše chátrá. Po revoluci byla prodána do soukromého vlastnictví za účelem rekonstrukce a výstavby restaurace. K tomu však nedošlo, vodárna dále chátrala, a tak ji město v r. 2004 vykoupilo zpět - s novým záměrem zařadit ji na seznam stavebních památek a získat tak dotace na opravu. Opět však přišel neúspěch, a tak město pátrá po někom, kdo by se této zajímavé stavby ujal a přetvořil ji třeba na rozhlednu.

Ve večerních hodinách bývá osvětlená, stejně jako chrám sv. Bartoloměje.


V současnosti se zdá, že se blýská na lepší časy, když jsem u vodárny byla v úterý s mamkou hledat následovnici této kešky (už počtvrté neúspěšně), viděli jsme tam dělníky při práci, vodárnu obehnanou sítí a na ní zavěšené oznámení o tom, že stavbu financuje město Kolín - tak že by se něco konečně dělo? Už by to bylo potřeba, protože vodárna je opravdu palčivým problémem Kolína.

Srpen 2012

18. října 2012 v 12:37 | tatokalan |  Co je nového
Po červencovém blázinci s malováním, stěhováním, uklízením a první půlkou intenzivek jsem potřebovala nějaký relax venku jako sůl. Koleno zatím po injekci drželo, takže jsem se rozhodla, že to zkusím na tom kole, jak mi doporučoval pan doktor.

5. srpna jsem tedy vyrazila, bohužel sama, protože přítel měl zrovna pracovní den. Netroufala jsem si nikam moc do terénu, takže jsem se rozhodla, že pojedu po asfaltové cyklostezce do Poděbrad a tam odbočím na Hořátev, kde jsme ještě kešky nelovili. Vyzbrojila jsem se spoustou zeleniny, protože když jsem na kole, tak můj žaludek jídlo moc nadšeně nepřijímá. Rajčata se mi ale stala osudnými, protože když jsem v Libici nad Cidlinou slezla z kola, abych je snědla, a následně zase na to kolo lezla, tak se mi při tom lezení roztrhly kalhoty. A to ne málo, skoro se mi urvala celá nohavice! Připadala jsem si jak indiánský náčelník, chvíli jsem se rozhodovala, jestli pojedu domů nebo ne, bylo mi ale líto se vracet, takže jsem nad tím mávla rukou, aspoň budu mít pořádné větrání (bylo dost horko), a pokračovala jsem dál. Kešky v Hořátvi i u Hořátve jsem zdárně ulovila, pokračovala lesem do Milčic k další kešce a chtěla jsem jet až do Českého Brodu, leč moje koleno usoudilo, že by toho jako už mohlo být dost, takže jsem to v Tatcích vzdala a počkala si na vlak, který jel shodou okolností asi za šest minut. Ve vlaku jsem pak stála celou dobu opřená o stěnu, aby ta urvaná nohavice nebyla vidět :D

7. srpna jsem vyrazila i s přítelem ke Chvaleticím, vyšlapali jsme hustý kopec, prodírali se kukuřičným polem a honili vlak. Výlet to byl ale pěkný a padly na něm čtyři tradiční kešky.

17. srpna vyrazil přítel sám, já už zase měla intenzivky a jak už jsem u něj zvyklá, nejdřív se šklebil, že na kešky nepojede, a pak přijel domů s tím, že ulovil 5 kešek.

25. srpna už jsme konečně vyšlápli na Sandberg, kde jsme chtěli ulovit jednu z extrem keší, abychom splnili podmínku pro GC (terén min. 4,5). K této keši se musel přeplavat úsek dlouhý cca 200 metrů a přítel se pořád bál, že se přitom utopím. Nejsem sice mistr světa v plavání, ale není pro mě problém uplavat i kilometr, takže 200m tam a 200m zpátky fakt na utopení není. Ale nic na něj neplatilo, až jsme v prodejně se sportovními potřebami našli ve slevě nafukovací člun. Koupili jsme ho, a slavně vyrazili na ostrovní keš. Přítele jsem nacpala do člunu i s batohy (které předtím elegantně upustil do vody - bylo tam moje suché oblečení!) a já vyrazila plavmo. Jelikož k tomu člunu nemáme vesla, užili jsme si spoustu legrace, přítel hrabal rukama, já občas člun různě postrkovala nebo tahala, bylo to super. Kešku jsme ulovili, GC uložili a s pocitem dobře vykonané práce se v mokrém oblečení vydali domů :)

28. - 29. srpna jsme strávili v Hetlíně u jedné mojí bývalé studentky angličtiny. Je to paní v důchodu, která chová dva koně, a my od ní dostali pozvání na návštěvu a vyjížďku na koních. Jeli jsme tam i zpátky na kolech, což bylo dost náročné, s bagáží, cestou, kterou jsme neznali a ještě přes kešky. Ale výlet se vydařil a ještě při něm padlo 5 kešek. Mohlo by jich být 6, ale kešku v Hatích jsme bohužel nenašli, zřejmě ji někdo ukradl, protože kameny, které ji měly podle hintu zakrývat, byly na svém místě.

Koníčci se musí samozřejmě i vyčistit.

30. srpna pro nás byl moc smutný den. Opustil nás jeden člen týmu - náš pejsek Alík, alias Tatouš. Už nějakou dobu nevypadal moc dobře, po malování to s ním šlo prakticky už jen z kopce, byl dost starý - z útulku jsme si ho brali téměř před 11 lety a už tehdy mu bylo odhadováno 5-8 let, spíš těch 8. Nečekali jsme, že ho budeme mít tak dlouho, ale i tak nás to hodně zasáhlo. Bohužel už se nemohl ani postavit na nohy, a tak jsme usoudili, že bude lepší ho uspat, než začne opravdu trpět, a zavolali jsme veterináře. Paní doktorka byla moc milá, přijela k nám domů a vše udělala velice citlivě a decentně. Takže teď je nás na keškování o jednoho míň :(

Doufáme, že se tam nahoře cpeš jenom samými dobrůtkami.