...z deníku jedné kačerky...

Červen 2012

Záhada mostního pilíře

13. června 2012 v 20:22 | tatokalan |  Co je nového
Včera se v médiích objevila zpráva o tom, že se pohřešovaný dvaatřicetiletý kačer nalezl mrtvý v Praze v mostním pilíři. Zpráva je to smutná a je škoda mladého života. Co mě ale příšerně vytáčí je to, jak hned všichni hanlivě mluví o geocachingu - nejen omezenci v diskuzích pod články, u těch se to nějak tak očekává, normální člověk většinou necítí potřebu vyblít svoje názory tímhle způsobem a v doprovodu mnoha sprostých slov a gramatických chyb. Ale "seriózní" reportéři, kteří v televizi při ohlašování této zprávy mají oči navrch hlavy, div vám nevlezou do obýváku, jaký že je to strašlivě nebezpečný sport, to je na mě fakt silné kafe. Kdo nějak pravidelně sleduje média, určitě si spočítá, kolikrát bylo o geocachingu psáno pochvalně. Jak je to zdraví prospěšné, jak to motivuje (mladé) lidi se hýbat, poznávat okolí, vyjet/vyjít si na výlet atd. No a najednou je tato aktivita to nejhorší, co může vůbec existovat, pozor, lidi, radši ať vaše děti sedí na tlustých zadnicích a hrajou šachy nebo snad i ty počítačové hry, jen ať proboha nelezou někam pro kešku!
A pozor - geocaching je teď v médiích opakovaně označován jako adrenalinový sport. Největší adrenalin, který jsme u toho zatím zažili, bylo vynoření se z polní cesty uprostřed letecké základny u Čáslavi, a to teda byl adrenalin jak stehno (vždyť ti vojáci měli bouchačky!!!). Jasně, existují adrenalinové kešky - horolezecké, potápěčské, nějaké jsou dokonce i na vrcholcích osmitisícovek, v Antarktidě... ale to jsou specifické věci. Ale, upřímně, jestliže nejsem horolezec, potápěč, polární badatel..., tak tam prostě nelezu a ty kešky nelovím. Ale nenadávám na lidi, kteří ty kešky udělali, že když tam polezu bez lana, tak se můžu zabít.
Tato keška prý byla umístěna v mostním pilíři - já ji neznám, nevím, o jakou šlo, takže nemůžu soudit. Dotyčný kačer ji ale prý měl ulovenou už před třemi roky, takže proč by tam lezl znovu. Navíc do jiného pilíře. Schovávat tam keš taky nemohl, protože geocaching má svá pravidla a tak blízko keše nemůže být umístěna jiná. V médiích se přiznává, že vlastně nikdo neví, proč tam lezl a jestli si svou smrt zavinil sám nebo ne. Ale hlavně, že už se pranýřuje geocaching. Nebudu soudit, jestli umisťování keší do mostních pilířů je nebo není dobrý nápad. Owneři jsou občas fakt dost velcí šílenci. Jenže kačeři, kteří keše hledají, jsou občas šílenci ještě větší. A tady se dostávám k tomu, co chci vlastně říct.
Owneři nikoho nenutí, abyste jejich keše lovili. Je jen a jen na vás, jakožto dospělém a svéprávném (a rozumném) kačerovi, abyste posoudili, na co máte a na co ne. Na co máte se svou fyzičkou, vybavením, případně bez vybavení. Pokud se začne obviňovat majitel keše, že při hledání tam někdo zůstal, je to stejný případ, jako bychom obvinili konstruktéry aut, ve kterých se zabíjejí lidi (a mnohem víc, než při jakýchkoli sportech a volnočasových aktivitách), stavitele rybníků, protože se v nich někdo utopí - chápete, jak je to absurdní? Prostě zodpovědnost je vždycky na vás, řidičích aut, koupajících se osobách... a kačerech. Chápu, že můžete být zaslepeni loveckou horečkou, já ji taky zažila, ale věřte, že ten bod za zmrzačení nebo život nestojí. Nikdy. A znovu musím zopakovat jedno ze základních pravidel geocachingu: Raději nechoďte na kešky sami, ale aspoň ve dvou. Nikdy nevíte, co se může stát a kdy budete potřebovat pomoc.

Nějak nemám na nic čas...

9. června 2012 v 21:10 | tatokalan |  Co je nového
Tak jsem se rozhodla, že si o běhání už nebudu jenom číst, ale přidám ho do svých aktivit. Já, která na škole kolabovala po 1500 metrech a byla od běhů delších než 300 metrů následně osvobozená. Jako děcko jsem samozřejmě lítala všude možně, ale ty školní běhy mi prostě nějak neseděly, asi proto, že byly prostě dlouhé. Navíc se odehrávaly na hřišti uprostřed Bažantnice a ono se o pár let později zjistilo, že jsem nějak tak alergická a zřejmě jsem celé ty roky byla, když jsem na jaře vždycky byla jaksi záhadně nemocná a nikdo nevěděl, z čeho. Jenže za ty roky neléčené alergie se pak vyvinulo astma a nemohla jsem dělat už vůbec nic. Stálo mě to hodně času a vůle, abych se aspoň z větší části těchto problémů zbavila a začala se dávat trochu dohromady, co se po kondiční stránce týká. Teď mi pro ten běh už překáží akorát ta nadváha, ale s tou to holt už musím nějak vydržet a ono to třeba trochu dolů půjde (i když tomu moc nevěřím, mému tělu je úplně jedno, že jezdím na kole, tancuju zumbu, posiluju, chodím, kde můžu, takže si myslím, že mu bude šumafuk i běhání). Takže konec května a začátek června byl takový přelomový, po dvou pokusech v dubnu, kdy jsem myslela, že umřu, jsem si udělala tréninkový plán pro úplný začátek, na kterém setrvám tak dlouho, než půjde něco změnit :D Vždycky minutu a půl jdu a minutu běžím, co nejpomaleji, vyzbrojena radami načtenými na internetu a v knížkách, že když se vám zdá, že běžíte pomalu, musíte ještě zpomalit. Výsledek je celkově pomalejší než moje běžná chůze, ale to teď neřeším. Celé to střídám 20 minut a je to tak akorát, později se chci dostat na 30 minut a pak zkracovat chůzi a prodlužovat běh. No uvidíme, co s tím dokážu. Ale proč o tom tak píšu - když jsem totiž do svých aktivit přidala i běh, už vůbec nic nestíhám. Dřív jsem se občas podívala na nějaký film, pařila o stošest WoW, šila a háčkovala na panenky, překládala fanfikce a ještě o tom všem psala blogy (i když sporadicky), flákala se na Facebooku, plánovala trasy, luštila kešky a teď - já prostě VŮBEC NIC nestíhám!!! A ještě zajímavější je to, že je mi skoro i jedno, prostě mě baví se hýbat a radši si vyjedu na kole nebo jdu zaběhat, než sedět u WoW nebo něco šmodrchat.

Tak takhle to se mnou teďka vypadá. Fialové je crosstraining (zumba, fitness), červené běhání, zelené chůze (většinou keškování s mamkou, běžné cesty do práce a z práce si nenahrávám), žluté je kolo.

Květen 2012

9. června 2012 v 20:57 | tatokalan |  Co je nového
1. května byl státní svátek a jak ho nejlíp oslavit, když ne grilovačkou u Labe. Abychom se ale jenom necpali, tak jsme vyrazili už dopoledne směr lesy kolem Býchor a Konárovic, že si dojedeme aspoň pro jednu kešku. Nakonec z toho byly kešky dvě - Lžovický dub ve Stráních a Bačovský rybník. Na Zálabí jsme pak počkali na mamku, která odpoledne přijela měšťákem i s "nářadím", a šli pěšky (kola jsme solidárně vedli) na Hánín, kde je naše oblíbené grilovací místo. Počasí vyšlo super (možná až moc vedro, ale v lese a u vody nám to bylo jedno).

5. května přišla řada na cyklovýlet, plány byly veliké, leč částečně nevyšly kvůli nějakým nejasnostem u první multiny, a pak nás ještě vyhnala bouřka. Ulovili jsme aspoň kešku u cyklostezky Labská trasa č. 24 a multikešku Procházka po Opolanech. Mraky byly veliké, těžké a černé, takže jsme po odlovení multiny skočili do sedel svých bujných ořů a jali se sami sebe popohánět ku Kolínu. Ve V. Oseku už na nás začaly padat první kapky, ale šlápli jsme do pedálů trochu víc a bouřce jsme ujeli. Kdybychom si nešli nakoupit do Billy večeři, tak jsme vůbec nezmokli!

10. května přítel prohlásil, že už ho štve, jak každou chvíli jezdím na kole sama a prohlásil, že teda taky pojede sám, a prý do Pardubic a zpátky. Naplánovala jsem mu trasu, takovou pěknou, jenom s pár kopečkama (ale jeden prý stál za to) a doufala, že nebude takový blázen a v Pardubicích skočí do vlaku. Vrátil se až večer, úplně zničený, dojel do Pardubic a pak ještě cestou necestou do Přelouče, kde to vzdal a na ten vlak si počkal. Mile mě překvapil dvěma ulovenými keškami, Malý býček a Pelechovské údolí. Sice málem v keši zapomněl naše razítko, ale naštěstí si včas vzpomněl. Jediná utrpěná ztráta byly brýle a cit v nohou, do kterých ho pořádně chytaly křeče, když po lese honil holky :)

13. května jsme na to šláply s mamkou, tentokrát pěšky, mamka furt odmítá, že by začala jezdit byť i na tříkolce. Vyrazily jsme dokončit kešky v Nymburce, což se nám až na jednu mysterku, která je hodně šťavnatá, podařilo. Za oběť nám padly tři multikešky - Rohovladův kříž, Železniční most v Nymburce, Nymburské osobnosti - a jedna tradička, která vždy při naší návštěvě byla ukradená - Hrabalovo posezení (a teď, když to píšu, už je zase ukradená). Posezení je moc hezké, jedná se o dřevěný stůl s lavicemi a celé je to ozdobené třemi plastikami - dřevořezbami - koček. Mistr Hrabal totiž kočky moc miloval, říkal jim "moje kočenky". Vůbec to byl správný chlap, žádnou pamětní desku nechtěl a když, tak jen v takové výšce, kde čůrají psi. Takže má jednu takovou v Nymburském pivovaře, kde se vaří Postřižinské pivo.

20. května další cyklovýlet s přítelem. Dojeli jsme vlakem do Čelákovic-Jiřiny a začali keškovat tam směrem ku Kolínu. Při lovení jedné obzvlášť komplikované multiny jsme strávili asi 4 hodiny pobíháním s koly po lese. Všechno by nějak tak šlo, ale na čtvrtém stanovišti indicii ne a ne najít. Nakonec jsme to vzdali a pokračovali dál, ale v Nymburce už jsme cítili, že jsme každý za celý den snědli jen dva sendviče, takže jsme to v Poděbradech zabalili a vrátili se zase vlakem. Nicméně padly následující kešky: Čelákovice-Jiřina, U Vrtule, Čelákovické kříže 5 - Zaniklé kříže, Kapličky pomníky v Císařské Kuchyni a Sedlčánkách (multi), Labe u Sedlčánek, U hřiště, Panenka Maria, Jezevčík.

29. května si opět vyjel přítel sám. Po pár hodinách mi volal, že míří na Městec Králové a že je někde v lese u Štítarského potoka. Hmm, dobrá informace, ten teče tady na kraji Kolína taky :) Ale s GPS se neztratil, tak co. Domů přijel s tím, že má pár kešek. Z toho "páru" se vyklubalo tohle: Blato, Kostelík v Podmokách, Dymokury, Dymokurská hvězda, Dymokurská cukrovarnická železnička, Kostel sv. Markéty, Tak trochu stranou 4 - Kopičák. No není úžasný? My tu čtyřstovku snad do našeho keškovacího výročí fakt dáme!