...z deníku jedné kačerky...

Prosinec 2011

EA Sports Active

16. prosince 2011 v 20:06 | tatokalan |  Nintendo Wii
Když bylo Nintendo doma, zbývalo si vybrat, jaký fitness program bych si do něj chtěla koupit - protože já konzoli chtěla hlavně na cvičení. Poté, co jsem zjistila, že námi vybraný program s balanční podložkou by stál přes dva tisíce, usoudila jsem, že budu muset jít pro začátek do něčeho levnějšího. Vybrala jsem si druhý nejlépe hodnocený program tohoto typu - EA Sports Active. Šla jsem do základní "hry", protože u ní byly nezbytné pomůcky - kapsička na nohu, do které se při cvičení dává nunchak, a guma (něco jako býval kdysi hitový Dyna Band). Program jsem si objednala z Alfa Computers, protože ho měli na skladě e-shopu a protože s nimi máme dobré zkušenosti.

12. 12., pondělí: Večer objednávám program. Slibují, že ho dodají hned následující den. Nemůžu se dočkat, až začnu opravdu cvičit.

13. 12., úterý: Dopoledne jsem v práci, ale vím, že na mě doma čeká "osobní trenér v krabičce". Přijdu domů a na stole v obýváku vidím krabičku. Převléknu se a jdu ji vybalit, mám cca dvě hodiny polední přestávku, než půjdu do jazykovky na další výuku. Krabička je zabalená do miliónu vrstev igelitu a izolepy, nevím, kudy kam, dovnitř nebo ven, nůžky, nůž... hrůza. Asi po deseti minutách se mi podaří se do krabice dostat a vybalím všechno, co v ní najdu:
Mám v plánu si v klidu zacvičit večer, protože výjimečně končím v půl šesté (to se stává, že někdy studenti odjedou na hory). Přítel mne ponouká, ať tam aspoň strčím to CD a vytvořím si profil a vůbec se podívám, co a jak, abych se tím večer už nezdržovala. Neodolám a CD do konzole dám. Procházím nastavení, udělám si svůj fitness profil, dlouze se dohadujeme nad tím, jestli je lepší fialová teplákovka nebo ta tyrkysová, či snad žluté tričko s krátkým rukávem? Kšiltovka? Sluneční nebo dioptrické brýle? A není to lepší bez nich? K fialové teplákovce by to chtělo fialové botasky, ale nakonec vybírám červené, podobné těm Saucony, co mám na "běhání" venku. Uff, to byla dřina. Pak si vybírám trenéra. Ženskou nechci, to bývají pěkné semetriky, vybírám si chlapa. Když už TO má na mě řvát, ať je to aspoň nabité testosteronem. Zjišťuji, že se dá cvičit dvěma způsoby: buď si zapnout 30-ti denní přednastavený program, nebo si rovnou sestavit vlastní. Protože je tam spousta možností cvičení (asi kolem 40 cviků) a já nevím, co je co a co s tím a co dělat, rozhoduji se, že si pro začátek dám 30-ti denní program. Nastavuji samozřejmě nejlehčí obtížnost, nechci se hned zabít. Sice jsem jezdila poctivě několik měsíců na kole, ale přesto nejsem žádná šampionka. Takže všechno máme naklikané, a hele, tady je nějaký kalendář, na tohle se dá taky kliknout... COŽE? To už mám jako cvičit? Plánovaný workout 20 minut... kolik je hodin? Mám na to čas? Ještě se musím taky naobědvat... ale jo, čas mám, oběd si kdyžtak ohřeju v mikrovlnce, měla bych to všechno stihnout, tak jdeme na to!
Hmm, běh... to musím ten nunchak dát do té kapsy... jak se to jenom... aha, takhle. Ta kapsa na mojí noze teda drží na čestné slovo, moc bych tomu nevěřila... a běžím. Běžím... běžím... připadám si jako idiot, přešlapovat na místě a snažit se moc nedupat... běžím... jak to myslej, moc pomalu? Asi pracuju těma nohama málo, tak přidám... perfektní, dobrá práce, aha, to je ono. Jak dlouho ještě... dvě minuty? CO? Dvě minuty běhu? Tolik nedám ani venku, natožpak takhle... nebude lepší, když budu obíhat obývák? Jako že to nebude taková nuda? A hele, funguje to. Sláva, běh je za mnou! A jdeme na dřepy. Ty mi ve škole vždycky celkem šly. No vida, to nebylo tak zlé. A pracujeme s gumou, posilujeme bicepsy. To je dobré, to mi jde, gumu znám, kdysi jsem cvičila s Dyna Bandem, to mi sice bylo tak o 15 míň, ale to neřeším. A zase dřepy. A pak inline bruslení. Inline bruslení? A kde jako? V obýváku? Co to je za ptákovinu? Ptákovina se jmenuje dřepy s výskokem. Ale já bruslím. Chápete to? Prostě si dřepnu v obýváku na bobek, ale na televizi mám inline brusle a jedu. Čím hlubší dřep, tím větší rychlost. A teď rampy. Raz, dva, tři... JUMP! Uff... a další rampa! A další... další... kdykoliv vyskočím, bruslařka na obrazovce udělá nějaký trik, čím lepší skok, tím složitější. Fííha. Vymyšleno je to pěkně, člověka to vtáhne do děje a po devíti tricích se diví, z čeho bolejí nohy. A zase posilování paží a nějaké triky s nohama do strany... a běh, a chůze... na to, že to je EASY obtížnost, se na konci cítím poněkud... roztřeseně. Spáleno 201 kalorií a teď si dáme oběd. A pak pěšky do školy a ze školy. Cestu nějak tak zvládám, ale ta dvě patra schodů mi dělají trochu problémy. A samozřejmě schody doma. Ale to je tím, že jsou svaly unavené. Stejně nechápu, proč mi tam po dvou dnech cvičení dávají den odpočinku. Jasně, trochu to bolí, ale stejně, den odpočinku? Pchá!

14. 12., středa: Středy jsou u mě nejhorším a nejvíc "busy" dnem. Navíc jsem minulý týden v den svých narozenin (což bylo v úterý) dala sbohem výtahům a dopravním prostředkům, není-li jejich využití nezbytně nutné (do Libice prostě vlakem musím, 13 km pěšky by bylo dost nepraktických a kolo už je zazimované). Takže ráno bolestné vstávání po včerejším cvičení, 4 patra schodů dolů, asi 2,5 km pěšky do práce, 2 patra schodů nahoru... Po hodině a půl 2 patra schodů dolů, přesun do další práce, po další hodině a půl 2,5 km pěšky domů a 4 patra schodů nahoru. Večer má přítel noční a mamka bude na akci v Zásmukách, takže se celý den těším na to, jak si večer v klidu zacvičím, pak si budu číst, vyvenčím psa, dám si sprchu, umyju si hlavu, pokecám po telefonu s přítelem a padnu do postele. Poslední hodinu se už nemůžu dočkat, i když nohy teda pěkně bolí. Poslední hodinu už nemůžu skoro vydržet, jak se na to cvičení těším. Sotva odejde student, navlékám si svůj "nový" cvičební úbor, totiž staré elasťáky (protože po teplákách ta kapsička na nohu dost klouzala) a sportovní podprsenku, která vypadá spíš jako lambáda. A stejně mám zatažené závěsy, tak nikdo neuvidí, jak mi lezou špeky na všechny strany.
Už včera večer jsem si ze cviků, které jsou v programu k dispozici, stvořila desetiminutový tancovací program, který chci použít na zahřátí a rozdýchání se, aby pro mě cvičení nebylo takový šok. S dobrou náladou jdu do něj. Tancování v EA Sports Active se zaměřuje hlavně na různě zkombinované pohyby rukou. Kdo chce, může při tom samozřejmě libovolně poskakovat. Na obrazovce to vypadá takhle:
Po tanci se cítím vcelku příjemně, a navíc jsem dostala medaili za tisíc dokončených tanečních pohybů. Fíha, za dva dny, to je hustý. Takže jdu s dobrou náladou na nový workout. Já myslela, že toho tam nebude tolik na nohy, když po včerejšku tak bolí, a ono se zdá, že celé cvičení je skoro JENOM na nohy! Různé kombinace dřepů, úkroků do strany, dozadu, dopředu, držení rovnováhy s kolenem kdesi u stropu, stehna a lýtka dostávají pěkně zabrat. Občas mám pocit, že padnu na podlahu, že se na té noze už prostě neudržím, a že se z té podlahy nezvednu. Ale držím, držím, přece nejsem tak měkká, ještě devátý, desátý...
Běh je taky kapitolou sám pro sebe, už jim nestačí, že dvě minuty klušu po obýváku, trenér mě otravuje různými kombinacemi zakopávání nohama a zvedání kolen, mám toho plné zuby. Vypotila jsem 245 kalorií a vypila asi litr vody. Vidím poněkud rozmazaně, když dopadám do křesla u počítače a říkám si, že na tom dni odpočinku po dvou dnech cvičení přece jenom asi něco bude...
Jeden z brutálních cviků na nohy. Takhle to vypadá neškodně, ale když vážíte 96 kilo a bolí vás nohy ze včerejšího cvičení... Chlápek v modrém tričku je můj trenér. Občas dokáže děsně buzerovat.

15. 12., čtvrtek: Ráno vstávám na třikrát. První položení nohou na zem, přenesení váhy, následný pád zpátky na postel, protože mě nohy neudrží. Před očima ohnivé kruhy bolesti. Druhý pokus dopadá naprosto stejně. Teprve na třetí pokus jsem schopná se na nohou udržet a pomalými šouravými kroky hodnými stoletého důchodce se plížím na záchod. V hlavě mi krouží pouze dvě věci: 1) ještě, že dneska práce přijde za mnou a nemusím já chodit za ní; 2) Díky Bohu, že je dneska odpočinkový den!
Ještě jsem zapomněla napsat, že jsem asi od čtyř hodin ráno pořádně nespala, protože jsem měla pocit, že mi nohy přežvýkal krokodýl a podupalo stádo mamutů a pořád jsem se snažila najít polohu, při které to bude bolet nejmíň.
To, že učím doma, neznamená, že se při tom nemusím hýbat. Studenti si sami neotevřou a i když jsem si připravila všechny učebnice na hromádku, stejně vždycky zjistím, že jsem si ještě něco zapomněla. Studenti se nejdřív trochu diví, co se mi stalo, já jen rozpačitě mávnu rukou a procedím skrz zuby "Nintendo". Následuje buď chápavé pousmání nebo rovnou řehot, ale vím, že to nemyslejí zle. Předminulý týden jsem je totiž otravovala s tím, jak strašně moc chci Nintendo, a od půlky minulého, že si ho v pátek jdu koupit. Takže všichni vědí, o co jde.
Konečně je večer a já si říkám, že mě sice všechno bolí a odpočívat rozhodně budu, ale aspoň ten tanec bych si mohla dát. U toho přece nemusím hýbat moc nohama, jestliže nechci. A ruce mě tolik nebolí. Jdu se tedy s hekáním převléknout a dávám si svůj taneční program. Pohoda. Chci zkusit ještě něco jiného, říkám si, že si dám něco na ruce, abych spálila ještě pár kalorií. Dostávám se do kalendáře 30-ti denního programu a s uspokojením koukám na políčko, kde je na dnešek napsáno REST (odpočinek). Fajn, tak zpátky k workoutům, abych si něco sestavila. Mačkám na obrazovce WORKOUT, odmáčknu i povídání o tom, že bych každý třetí den měla odpočívat a... s hrůzou zírám na políčko kalendáře, kde ještě před chvilkou svítilo REST a teď tam svítí NEW WORKOUT. Zapomněla jsem totiž vylézt z 30-ti denního programu a ten WORKOUT byl k tomu... takže jsem si zrušila odpočinek a místo něj nastavila program, který byl plánovaný na zítřek... Chvíli panikařím a nevím, co dělat. Když to nezacvičím, stane se něco? Ztratím body? Nedostanu medaili? Trenér vyskočí z obrazovky a bude mě strašit ve snech? Radši to odcvičím. Zavírám oči a modlím se, aby tam proboha nebyly cviky na nohy.
Zdá se, že modlitby byly vyslyšeny. Kromě lehkého běhu, inline bruslení a skoků do strany se dneska posilují ruce. Uffff, obrovská úleva. Přežila jsem! A s uspokojením zjišťuji, že odpočinkový den mi přesunuli na zítra! Že dnešní cvičení nebylo tak brutální potvrzuje i fakt, že bylo spáleno jen 186 kalorií.

16. 12., pátek: Opakuje se situace ze včerejší noci. Od brzkých ranních hodin se převaluji na posteli a hledám si nejméně bolavou polohu. Ještě, že je dneska ten odpočinek. Jeden pokrok tu ale je: na nohou se dokážu udržet hned napoprvé. Počet nadávek se od včerejška nezmenšil. Počet bolestných vzdechů také ne. Nejhorší to je, když si člověk sedá na záchod. Fakt. Proč nejsem chlap a nemůžu čůrat ve stoje?! To je nefér!
Večer si říkám, že budu zase aspoň tancovat. Dávám si velmi dobrý pozor, abych nevlezla do kalendáře 30-ti denního programu. Raději nelezu do vůbec žádného kalendáře. Jdu rovnou na svoje workouty, kde si zapínám tanec.
Tentokrát se snažím do pohybů rukama dávat ještě víc energie, než včera. Přijde se podívat i přítel a sklízím jeho uznání. Prý musíme jít někdy na disko to vyzkoušet v praxi. Hahahaaaaa, to chci vidět!
Tanec mě rozehřál a nabil pozitivní energií, cítím, že by to chtělo ještě něco. Skládám si workout z boxovacích cvičení, ať se ještě trochu procvičí paže. Nojo, jenže to nevím, že do toho pytle mám bouchnout 300x! A takových cvičení mám asi 10 za sebou, různě namixovaných. No potěš koště!
Po 20 a něco minutách jsem zpocená, rudá, smrdím a funím, ale mám pocit totálního odreagování. Už vím, co si budu zapínat, až mě naštvou studenti!
A zítra se jde na další workout 30-ti denního programu! Doufám, že budu schopná pohnout aspoň jednou rukou.

Listopad 2011

15. prosince 2011 v 15:03 | tatokalan |  Co je nového
Měla babka čtyři jabka a dědoušek jen dvě...

ovoce, ovoce, ovoce... furt jsme jen chodili a sbírali ovoce na pečený čaj. To je strašný fenomén :D

Kromě ovoce jsme sebrali (spíš sebraly - já a mamka) dvě kešky. Jedna z nich byla u letiště v Kolíně. Tahle keška už byla takový náš pomníček, protože jsme se na ni chystali nesčetněkrát, ale tím, že je tak blízko a zároveň na obyčejnou procházku zase ne až tak blízko a navíc cesta k ní vedla neatraktivně a i nebezpečně po hlavní silnici, tak jsme pro ni nikdy nešli. Teď jsme využily toho, že silnice byla z důvodu výstavby obchvatu zavřená a vydaly se tam. A ačkoliv takhle výprava neměla být ovocná, stejně jsme z ní přivlekly pytlík hrušek :D A k tomu spoustu fotek nádherné podzimní přírody (slibuji, že se tu některé z nich objeví a slibuji, že to snad bude dřív než za pět let).

Říjen 2011

15. prosince 2011 v 14:59 | tatokalan |  Co je nového
Nějak mi ty měsíce rychle utíkají. Nestíhám sledovat, co se kolem mě děje. Takže teď, dva měsíce poté, co jsem měla psát říjnové novinky, marně pátrám v paměti, jestli se kromě toho jediného keškovacího výletu vůbec něco stalo. Ono to totiž vypadá, že se všechno nové stalo právě při tom jednom výletu :D

29. října jsme vyrazily s mamkou do Prahy. Byl to pátek po státním svátku a já měla volno. Většina malých obchůdků měla zavřeno. Priorita byly dvě věci - za prvé, navštívit Galerii panenek v Rytířské ulici; za druhé, sehnat si zimní boty. Obě priority byly splněny, a ještě se mi povedlo koupit si novou tašku - takovou tu relativně malou, přes rameno, kterou nespolečenská individua jako já nosí všude místo kabelky. Kešky byly uloveny pouze dvě - jak se dalo v Praze čekat. Praha je totiž na keškování složitá záležitost. Na první - mapový - pohled je tu spousta kešek. Na druhý - taktéž mapový - pohled jich je spousta disablovaná - zničená, ukradená... Na třetí - osobní - pohled je většina z těch neukradených schovaná naprosto stupidně a neumožňují nenápadný odlov. A konečně na čtvrtý - taktéž osobní - pohled je všude spousta mudlů, což znemožňuje odlov naprosté většiny kešek - ukradených či neukradených. Takže ty dvě jsou vlastně úspěch. Ale jedna z nich byla virtuální, což ten úspěch trochu snižuje, protože jména z cedule si klidně mezi mudly opisuju.
U druhé kešky jsme potkaly kačery z Hodonína. Celkem daleká cesta :)

Září 2011

15. prosince 2011 v 14:49 | tatokalan |  Co je nového
Nějak jsem se zase nedostala k novinkám. Teď je to s časem vážně špatné. Člověk si říká, díky Bohu, že mám dost práce! Ale někdy je to na palici.

10. září jsme s přítelem vyrazili na kolech trochu potrénovat kopečky (na takových - pro někoho mini - kopcích v okolí Kutné Hory). Po cestě jsme samozřejmě nasbírali i pár kešek. Přesněji 8. Najezdili jsme asi 35 km, ale měli jsme toho celkem dost. Nevzali jsme si s sebou žádné jídlo s tím, že se někde po cestě trochu najíme, ale pak se nám nechtělo do žádné hospody či restaurace. Tak jsme vtrhli do Alberta, kde byla poblíž i keška, a vyplenili zásoby pečiva (rohlík zapečený se sýrem a slaninou, sladké koblihy, ořechové rohlíčky, croissanty, mňam!) a k tomu se vyzbrojili obrovskou lahví Fanty. Pak jsme to všechno narvali do batohů, sedli si uprostřed louky u silnice a tam jsme to beze zbytku zbaštili! Lidi ze silnice na nás koukali fakt divně :D

24. září jsme opět provětrali kola a vypravili se na velkou ovocnou loupež. Mamka totiž dělá pečený čaj a kdo by kupoval ovoce, když se ho všude válí tuny? Takže bágly na záda, kola pod zadek a jelo se. Samořejmě i za keškami, ale jelikož to nebyla priorita, sebrali jsme jen 2, které byly po cestě. Zato ovoce jsme sebrali asi 23 kilo! Jablka, hrušky, švestky, ořechy... a žádné nosiče, košíky nebo brašny na kole nemáme. Takže ten návrat cca 12 km s těžkými bágly na zádech fakt stál za to. Přítel si vyzkoušel i akupresuru, když přistál zády na batohu plném jablek. Jablka přežila, záda už trochu míň. Najeto cca 28 km.

Jinak jsem ještě do půlky září jezdila na kole i do práce.

Nový "mazlíček"

15. prosince 2011 v 14:37 | tatokalan |  Nintendo Wii
Dostala jsem VVD (velký vánoční dar) s pořádným předstihem. Bylo to takhle: Asi před dvěma roky jsme narazili na YouTube na nějaká vcelku legrační videa lidí, kteří si "hráli" s Nintendem Wii. Tehdy bylo semínko zaseto. Říkali jsme si, že to je pěkná věc, aby se lidi hýbali. Myslím tím způsob ovládání pomocí dálkového ovladače, ne že si člověk koupí klasické konzolové ovládání, a pak jen sedí na gauči, krmí se chipsy a nalejvá hektolitry Coly. Tohle ne! Mám na mysli takové to poskakování sem tam, mávání rukama, nohama a dalšími přidruženými tělesnými částmi a ještě u toho člověk musí zvládnout nevypadat jako blázen. Zkrátka, řekli jsme si tehdy, že si "TO" někdy koupíme. Někdy...

To jsme si ale říkali i o kolech. Kola už máme :) Na Nintendo se jakoby zapomnělo, až...
... až do předminulého týdne. Protože když jsem přemýšlela, jak to udělat, abych přes zimu neztratila na kole vyježděnou "kondici" (píšu v uvozovkách, zatím není tak velká, aby se to slovo mohlo psát vážně), když mi časové možnosti nedovolí navštěvovat fitness a jiná sportovní zařízení (musejí sakryš všechna zavírat už v devět večer?!), nejdřív mi logicky přišel na mysl rotoped. Jenže když jsem začala zkoumat, kolik by to stálo, když chci, aby to za něco stálo (a abych po použití tohoto přístroje nebyla nucena několik dní pouze stát), zjistila jsem, že by to bylo finančně celkem náročné. A finance nazbyt nejsou.
Takže zpátky k předminulému týdnu. Jedna studentka mi nadšeně líčila, jak si s přítelem napůl koupili Nintendo Wii a jak u toho denně cvičí. Před dvěma roky zaseté semínko ihned vyklíčilo a začala z něj zuřivým tempem vyrůstat obrovitá rostlina. TO JE ONO! KOUPÍME SI NINTENDO WII!

Zbývalo přesvědčit přítele, aby do toho šel se mnou. Já prostě tři a půl tisíce neměla. Takže kdyby to šlo napůl, tak by to šlo... kdyby to šlo... nějak... ehm... ... já to zkrátím :) Několik dnů jsem nemluvila o ničem jiném, přesvědčovala, že budu opravdu každý den cvičit a korunu tomu nasadila tím, že jsem po dvanáctihodinové výuce vyrazila běhat ven, v dešti a větru, abych poukázala na fakt, že je to strašně nepraktické v takových podmínkách sportovat venku. Uhnala jsem si rýmu, ze které se dodnes nemůžu vzpamatovat, ale Nintendo je doma :D A přítel dal víc než půlku.

Takže teď ten happyend. Ano, cvičíme denně. Strašně se u toho bavíme. Sousedi už asi moc ne, zřejmě si říkají, odkud je najednou všechno to dupání a řehot. A taky mě strašně bolej nohy. Ale o tom zase jinde :)