...z deníku jedné kačerky...

Březen 2010

Radost z Litomyšle

25. března 2010 v 17:53 | tatokalan |  Co je nového
Nedávno jsem skuhrala, že v Litomyšli měli v infocentru zrovna mimořádně zavřeno, když jsme tam byli a trpěli ve sněhové vánici. Den po naší návštěvě (14. března) jsem jim psala mail, jestli by nebylo možné zaslat známky a nálepky poštou, že můžeme poslat důkaz, že jsme tam byli. Týden se nic nedělo, žádná odpověď, a já už začala propadat beznaději, když vtom najednou - dorazil mail, že pošlou věci na dobírku, že sice nemají jednu ze známek, kterou jsme chtěli, ale že zato mají ještě jinou, o které jsem nevěděla. A dneska dorazil balíček se dvěma známkami a dvěma nálepkami, a navíc nám tam přibalili ještě kalendáříky, papíry s otištěným razítkem (super, v zámku se nám neobtisklo moc jasně) a další propagační materiály. Balíček nám udělal velkou radost, děkujeme IC Litomyšl :)

Druhý výlet - Poděbrady

22. března 2010 v 11:56 | tatokalan |  Naše výlety
Datum: 4. srpna 2008
Trasa: lázeňský park - náměstí Jiřího z Poděbrad - havířský kostelík - zámek - soutok Labe a Cidliny (lodí) - Libice nad Cidlinou

Při plánování výletu padla volba na Poděbrady - je tam celkem dost kešek a já a mamka město už známe a rády se tam vracíme. Navíc se to zdálo jako dobrý výběr pro postarší paní, toužící po nenáročné procházce (jako kdyby procházky s námi byly nenáročné...).
V pondělí ráno tedy vyrážíme vlakem směr Poděbrady. Hned blízko nádraží nám začíná multina Lázeňská procházka a u první sochy mamka sebevědomě prohlašuje, že to je určitě ta z obrázku. Mně se to tak úplně nezdá, jdeme tedy dál a najednou jsme u druhé stage. Opisujeme tedy jméno restaurace a když sochu pořád nemůžeme najít, koukám znovu na obrázek, který jsem si vytiskla a... jasně, že to byla ta socha, kterou označila mamka! Vracíme se tedy zpátky, úkol plníme a cestou na náměstí se zastavujeme v pavilonu, kde si točíme minerálku a zvědavě prohlížíme pěkné výrobky centra postižených lidí. Kupujeme si malou svíčku na památku a pokračujeme ke třetímu úkolu. Pak si sedáme na nedalekou lavičku a počítáme, finálka se nám zdá nějaká divná, předvídali jsme ji na úplném místě, kontrolujeme výpočty, ale nic nesprávného nevidíme, takže se rozhodneme důvěřovat mým ne zrovna silným matematickým schopnostem a autorům listingu :) Stejně jsme si naplánovali tradičku Havířský kostelík, takže bychom tím směrem mířili.
lazensky park
Snažíme se ještě o kešku u zámku, parkoviště je plné mudlů a my nenápadným šátráním nejsme schopni nic nahmatat, znovu zadáváme souřadnice, chodíme sem a tam a nic. Přítel dokonce leze do houští, vrací se plný jehličí, ale bez kešky. Před mudly se maskujeme tím, že si čteme jízdní řád lodě a zjišťujeme, že na soutok Labe a Cidliny je možné koupit i jednosměrnou jízdenku. Rozhodujeme se, že bychom mohli jet tam a do Libice dojít pěšky a jet domů až odtamtud, chci mamce ukázat bývalé hradiště Slavníkovců, na které jsme kdysi chodili s jazykovým táborem na výlet.
Času do odjezdu lodi máme dost, míříme tedy ke kostelíku, kde kešku úspěšně nacházíme. Po jejím opětovném zamaskování chci jít dál, ale přítel na mě volá, jestli se aspoň na ten kostelík nepodívám, když jsem doma horovala, jak pěkně na obrázku vypadá. Trochu se stydím, keškování mě na chvíli tak zaslepilo, že jsem zapomněla na kostelík. Člověk přitom opravdu cítí loveckou horečku :))
Vyrážíme na místo, které nám GPS označila jako finálku multiny. Mudlů je v tento teplý letní den požehnaně, raději používáme nápovědu a - k našemu velkému údivu (výpočty byly správné :P) - nacházíme. Bereme si na památku kartu ze hry Magic the Gathering, je na ní moc pěkný obrázek, a na oplátku vkládáme krokodýla z korálků.
Vracíme se na náměstí, ještě stále máme spoustu času, rozhodujeme se tedy pro oběd. Ve dvoře nacházíme pizzerii BelloMondo, kde jsou ceny rozumné a jídlo nám také chutná. Jakmile ale vylezeme z pizzerie, spouští se déšť, vbíháme tedy do nedaleké cukrárny a rozhodneme se pro zmrzlinový pohár jako moučník. Naštěstí se jedná o krátký letní deštík, takže plány měnit nemusíme a po likvidaci pohárů míříme zpátky k řece. Ještě se v rychlosti znovu snažíme o zámeckou kešku, ale pořád neúspěšně, takže se jdeme nalodit.
plavba
Cestu po Labi si vychutnáváme, přítel fotí, cesta rychle ubíhá a než se nadějeme, vystupujeme na soutoku. Dál už musíme pěšky, ale je to pěkná procházka. U cesty nacházíme "živou kešku" - pěknou ještěrku, která se vyhřívá na sluníčku.
jesterka
V Libici mě napadá, že tam určitě jsou také nějaké kešky, takže se cestou na hradiště snažím o připojení přes mobil, ale moc se mi to nedaří. Po několika neúspěších (největším úspěchem bylo načtení úvodní stránky geocaching.com, ale víc nic) to vzdávám a z hradiště míříme na nádraží. Tam čekáme a čekáme a čekáme... vláček má zpoždění a já začínám cítit nepříjemné teplo a svědění. Inu, sezení doma se nevyplácí, letní sluníčko ze mě udělalo rudokožce. Konečně vlak přijíždí a my se vydáváme na cestu domů.
Až na tu nepříjemnost se sluníčkem se výlet vydařil, maminku keškování nadchlo také a je rozhodnuto: Hurá za dalšími keškami!

Březen 2010

19. března 2010 v 20:01 | tatokalan |  Co je nového
Po dlouhé zimě jsem už trpěla abstinenčními příznaky, a tak jsme se rozhodli, že zase začneme aktivně kešovat. Minulý víkend tomu ale nebyl moc nakloněný, sice jsme se vydali do Litomyšle, ale brzy jsme odtamtud zase utekli domů. Aspoň jsme obohatili svou sbírku turistických známek o jeden exemplář, pro zbytek se musíme vrátit, protože v hlavním infocentru měli zavřeno.

Urodilo se docela dost eventů, zatím jsme ještě žádný neabsolvovali, ale chystáme se tuto sobotu do Prahy, tak třeba ulovíme naši první event keš :)

S blížícím se jarem se objevila i nálož nových kešek, některé z nich ovlivněny i nedávnými událostmi, např. Rychlobruslařská dráha (jistě uhodnete, na co tato keška naráží).
Hodně zajímavě vypadá i série keší s názvem Kačerova osvěta, která v březnu získala i poslední, bonusovou keš.
Milovníkům mysterek a mystických věcí by mohla kápnout do noty keš Ďáblův deník a vlastencům zase Kde domov můj.
Mně, jako bývalé skautce a skalní čtenářce foglarovek, udělala obrovskou radost nová WIG Stínadla se bouří. Nebudeme ji dělat sice teď hned, ale chci si ji přidat na výpravu za jinou keší na motivy J. Foglara, uděláme si tematický výlet :)

27. března z výletu do Brandýsa přivezeny tři turistické známky: 307 - Brandýs nad Labem, 1139 - Stará Boleslav a 1257 - Bazilika sv. Václava

Už nikdy víc mudla!

19. března 2010 v 19:33 | tatokalan |  Co je nového
Už jsem tu, myslím, psala, kdo jsou ve světě geocacherů mudlové. Jsou to ne-kačeři, ti-kteří-nevědí-o-co-jde a před kterými se my, kačeři, musíme skrývat. Snem každého kačera je, samozřejmě kromě hledání keší, plánovitě konvertovat mudly na nemudly. Geocaching.com právě uveřejnil roztomilé video, které může být použito v metodě přesvědčování - trvá totiž necelé dvě minuty (což snad každý mudla vydrží) a navíc je opravdu pěkně udělané, jen se klidně sami přesvědčte (a staňte se kačerem :P)

Colonia III. (GCWPFP)

14. března 2010 v 12:55 | tatokalan |  Naše úlovky
Počátky kostela sv. Bartoloměje sahají do druhé poloviny 13. století, do doby, kdy byl Kolín povýšen Přemyslem Otakarem II. na královské město. Nejdříve byl vybudován gotický chór s kryptou Ducha svatého a byly vztyčeny stěny chrámového trojlodí.
Po požáru roku 1349, kdy byl kostel značně poškozen, povolal císař Karel IV. na rekonstrukci kostela Petra Parléře. Jeho dílo bylo dokončeno před rokem 1400. K jižní boční lodi byla zároveň přistavěna kaple Panny Marie, dnes zvaná Kokovská.
R. 1504 doplnila siluetu chrámu vysoká hranolová zvonice, do níž byly přeneseny zvony z poškozené severní věže.
V r. 1733 byla v sousedství kostela vybudována kostnice.
V r. 1945 byl chrám sv. Bartoloměje poškozen při spojeneckém bombardování Kolína. Na nejnutnější poválečné opravy navázela v r. 1963 generální rekonstrukce.
Jelikož je chrám dominantou Kolína, náročné restaurátorské práce pokračují dodnes.

Velechrám je jednou ze čtyř staveb katedrálního typu v českých zemích, vedle pražské katedrály sv. Víta, sv. Barbory v Kutné Hoře a chrámu v Sedlci u Kutné Hory.
Nařízením vlády ČR byla zvonice dne 16. 8. 1995 prohlášena spolu s chrámem a přilehlým areálem Národní Kulturní Památkou.
chrám sv. Bartoloměje je nádherný i v noci
detail chrliče na chrámu sv. Bartoloměje
chrám sv. Bartoloměje zevnitř

#4 Reynevan w Czechach/Lapis refugii (GC10FE6)

14. března 2010 v 12:33 | tatokalan |  Naše úlovky
Tato keška je čtvrtá ze série inspirované fantasy trilogií Ondřeje Sapkovského o Reinmarovi z Bělavy (Reinmar of Bielawa/Reynevan de Bielaw). Trilogie obsahuje knihy Narrenturm (Věž bláznů), Boží bojovníci a Lux perpetua a spíš než do fantasy by se mohla řadit do žánru historického románu.
Keš nás zavedla na místo, kde jsou dnes už jen zbytky kolínského zámku. Na místě jsme kromě mikrokešky měli najít i odpovědi na dvě otázky, které mají později pomoci v hledání některé z dalších kešek této série. V euforii z nalezení naší první kešky jsme si na ty otázky zapomněli poznamenat odpověď, tak někdy příště - však v Kolíně bydlíme.
Otázky zněly:
A) Jaké je číslo západního paláce?
B) O kolik let později byla skutečně stavba kolínského hradu zahájena?

Celá série obsahuje 8 keší:
1) Bohuslavský špitál (GC10677) - Praha
2) Apatyka u archanděla (GC105MB) - Praha
3) Vdova Blažena (GC106NV) - Praha
4) Lapis refugii (GC10FE6) - Kolín
5) Francesco Petrarca (GC10WG3) - Michalovice
6) Mág Rupilius Slezák (GCZYN5) - Trosky
7) Pechfogl (GC10ET4) - poblíž Harrachova
8) Pán z Biberštejna - zatím nepublikována

V Praze počítám, že je brzy odlovíme, ale ty ostatní nevím, nevím. Jakožto pěšáci, spoléhající jen na veřejnou dopravu, jsou naše možnosti omezené.

Lapis refugii
Na skále nad řekou Labe existoval, později v nároží městských hradeb, pravděpodobně ještě před založením města, dominikánský klášter s kostelem P. Marie, doložený písemně na listině z 12. 2. 1295. Klášter v r. 1421 vypálili husité a na místě zbořeniště nebo v jeho těsné blízkosti započal v r. 1437 husitský hejtman a kněz Bedřich ze Strážnice se stavbou nevelkého gotického hradu s názvem Lapis refugii - Kámen útočiště. Od města odděloval hrad příkop, který byl i na jižní straně, tj. směrem k cestě od Klášterské brány.
Stavba tohoto prvního hradu byla dokončena v r. 1448, ale již v r. 1458 ho koupil král Jiří z Poděbrad a dosadil do Kolína královského hejtmana.
V r. 1477 na kolínský hrad umístil uherský král Matyáš Korvín posádku, která opakovaně vyplenila město i okolí.
V r. 1487 odkoupil hrad český král Vladislav II. Jagelonský a v majetku české královské komory zůstal od této doby až do druhé pol. 19. století. Po roce 1528 královská stavební huť Benedikta Rejta z Loun provedla radikální a výjimečně pokrokovou pozdně gotickou až raně renesanční přestavbu hradu, jednalo se zřejmě o jednu z prvních raně renesančních staveb v Čechách.
V r. 1556 král Ferdinand I. postoupil značně neudržovaný hrad zástavnímu držiteli Karlovi ze Žerotína, který přistoupil na jeho přestavbu v renesanční zámek.
Dnes již ze zámku moc nezbývá, i když se neustále jedná o jeho obnově. Na fotografii je vidět, kudy do zámku vjížděly povozy.

První kešky - Kolín

14. března 2010 v 12:11 | tatokalan |  Naše výlety
Datum: 3. srpna 2008
Trasa: zbytky kolínského zámku - kostel sv. Bartoloměje - kino 99

V sobotu se u kina nezadařilo a my jsme strašně nedočkaví na první úlovky. Letmá kontrola internetu nám napovídá, že v Kolíně je celkem 19 kešek, z toho ale hodně mysterek. Pro začátek si vybíráme tři tradičky, protože ještě moc nevíme, co od toho můžeme čekat. Sotva v neděli ráno otevřeme oči, házíme do sebe rychlou snídani a vyrážíme na svou první loveckou výpravu - zatím jenom ve dvou, pes a mamka zůstávají doma. Ještě není moc horko, i když sluníčko už pěkně svítí, optimisticky kráčíme k místu, kde kdysi stával zámek. Tady zadáváme do přítelovy autonavigace souřadnice a pátráme. Občas se kolem projde nějaký mudla, jsme trochu paranoidní, aby si nás někdo nevšiml, ale zatím nám vše prochází. Chvíli chodíme kolem dokola, šipka na přístroji každou chvíli mění směr, ale nakonec se zaměříme na jedno podezřelé místo. Z nedalekých křovisek něco smrdí, možná psí, kočičí, nebo dokonce lidské cosi, navíc si o větvičku málem vypíchnu oko, ale nakonec nacházíme. Euforie je nepopsatelná - naše historicky první keška je na světě! Pečlivě pročítáme logbook i přiložené informace, logujeme a slavnostně se fotíme. Kolemjdoucím mudlům úspěšně předstíráme páreček na obyčejné procházce. Nakonec kešku ukrýváme a pokračujeme dál.
Kde je sv. Bartoloměj, ví snad každý, kdo Kolín někdy navštívil, ale k našemu překvapení nás GPS směruje poněkud jinam. Chvíli přemýšlíme, jestli jí máme věřit, načež se rozhodneme pro důvěru v GPS. Místo je hodně frekventované, každou chvíli kolem projde nějaký mudla, zalézáme pod stromy a tváříme se, že fotografujeme (což taky děláme). Přitom se (snad) nenápadně rozhlížíme, nakonec musíme použít nápovědu, jinak bychom asi vzbudili podezření. Pak už je to jasné a keška je naše. Ještě děláme pár fotek kostela, je opravdu pěkný den, a pak plni optimismu vyrážíme směr kino.
Tady ten optimismus zase pomalu ztrácíme. Všude je hrozný smrad a hromady odpadků, pod schody se nachází trosky obydlí nějakého bezdomovce. Hledáme, chodíme, asi po půl hodině se k nám blíží kdosi, kdo by klidně na toho domácího bezdomovce mohl kandidovat, na vodítku vede opelichaného jezevčíka a žádá nás o cigarety a sirky. Odmítáme se slovy, že jsme nekuřáci (což je fakt), chlápek si sedá na lavičku a podezřívavě nás pozoruje. Přemýšlíme, jestli máme odejít nebo počkat, vyhrává čekání. Bezdomovec se po chvíli zvedá a odchází a my zuřivě pokračujeme v hledání a přitom si vymýšlíme výmluvy pro případ, že se chlap vrátí a zeptá se, co hledáme. Po další půlhodině ztrácíme trpělivost a míříme domů. Po obědě logujeme kešky a u této zjišťujeme, že pár minut po nás ji majitel kontroloval a keška byla ukradena. Hned máme lepší pocit, nepřipadáme si tak hloupě, že jsme ji nenašli. I tak máme ale radost ze svých prvních dvou nálezů, doma vše nadšeně vykládáme mamce a ukazujeme fotky. Mamka projeví chuť jít to s námi taky zkusit, a tak hned plánujeme výlet na následující den.

Stručná historie geocachingu

14. března 2010 v 11:50 | tatokalan |  Historie a zajímavosti
Geocaching vznikl v USA bezprostředně poté, co 1. května 2000 tehdejší americký prezident Bill Clinton oznámil odstranění umělé odchylky, přidávané do signálu GPS. Tím se zlepšila přesnost tohoto vojenského navigačního systému pro běžné civilní uživatele z desítek až stovek ne několik metrů.

Hned 2. května 2000 človíček jménem Dave Ulmer publikoval na Usenetu svou poznámku o možné celosvětové hře Stash Game. (Slovo "stash" znamená ulít si něco někam = schovat něco někam.)
Dave nelenil a následující den, 3. května 2000, umístil první skrýš hry GPS Stash Hunt - Stash #1 na souřadnicích N 45 17.460 W122 24.800 (na těchto souřadnicích už v současnosti nic není, v okolí je několik jiných, novějších keší). Tato první skrýš byla poprvé nalezena už 4. května.

12. května 2000 geocaching opustil hranice USA - byla založena první keš na Novém Zélandu, autorem byl Peter McKellar.

15. května 2000 se objevila první keš v Chile, autorem byl Carlos J. Orrego.

30. května 2000 se poprvé použil termín "geocaching" (slovo "stash" mělo totiž trochu ilegální příchuť) a od té doby je geocaching oficiálním názvem pro tuto aktivitu.

30. června 2000 se objevila první keš v Evropě. Došlo k tomu v Irsku, autorem byl Chris O'Byrne.

1. června 2001 se geocaching objevil poprvé i u nás, ačkoliv historicky první českou kešku nezaložili Češi, ale cizinci (tehdy to ještě bylo možné, dnes už podle pravidel geocachingu můžete založit keš jen v té zemi, jejíž jste státním příslušníkem). Keška dodnes existuje, její kód je GCE50 a jmenuje se Tex-Czech.

Geocaching se šířil jako lavina, v červnu 2005 se po celém světě nacházelo 171000 skrýší (cca 700 v ČR), v srpnu 2006 už to bylo 295640 skrýší (v ČR téměř 2000), v červenci 2007 421549 skrýší po celém světě (kolem 4500 v ČR), v březnu 2008 počet skrýší ve světě přesáhl půl milionu (v ČR 6600). V současné době už jejich počet ve světě přesahuje milion a v ČR se nachází téměř 16 tisíc keší! Je ovšem nutné říct, že ne všechny keše stojí skutečně za to, některé vznikají skutečně jenom pro keš samotnou, aniž by bylo místo až tak pozoruhodné. Díky médiím a stoupajícímu počtu geocacherů se i do této zábavy pomalu vkrádají i negativní věci.

Jihlava

14. března 2010 v 11:20 | tatokalan |  Sbírka turistických známek
Jak už jsem psala v tomto článku, turistickým známkám jsem propadla v r. 2005. Tehdy jsem ještě netušila nic o geocachingu a ani jsem nebyla nijak aktivním turistou. K prvním TZ jsem přišla dost náhodou. Tehdy jsem spolupracovala na internetovém projektu Hogwarts (šlo o internetovou školu na motivy Harryho Pottera), kde jsme dělali nejrůznější akce a srazy. Jela jsem na sraz do Jihlavy, kde jsme měli na programu mimo jiné návštěvu Jihlavského podzemí a Zoologické zahrady. Někdo ze skupiny si u pokladny podzemí kupoval turistickou známku a já se hned zajímala, o co jde. Po krátké instruktáži jsem si ji koupila také, a známka č. 818 - Jihlavské podzemí se stala mojí historicky první turistickou známkou.
Popis: Zpřístupněný středověký labyrint chodeb a sklepení pod historickým centrem horního města Jihlavy.
Stát: Česká Republika
Oblast: Českomoravská Vrchovina
Kraj/Okres: Vysočina/Jihlava
Poloha: 49°23'52.00"N 15°35'31.00"E

Provozovatelem jihlavského podzemí je Občanské sdružení Agricola, otevřeno je denně od dubna do října, v ostatních měsících jen prohlídky na objednávku pro min. 10 osob.
Vstupné pro dospělé je 40 korun, pro důchodce a studenty 30 korun, pro děti do 15 let 20 korun. Doba prohlídky činí 30-45 minut, součástí jihlavského podzemí je stálá expozice "O vzniku Jihlavy a podzemí".


Historie
Jihlavské podzemí je významnou historickou stavební památkou města. Co do rozsahu podzemního labyrintu přímo pod městskou zástavbou je po Znojmu druhým největším na území naší republiky. Jeho celková délka činí 25 km a zaujímá plochu 50 000 m2.
Chodby jsou raženy ve skále v několika podlažích a nacházejí se téměř pod všemi objekty historického jádra města. První podlaží bylo raženo v průběhu 14. století, druhé a třetí pak ve století šestnáctém. V 17.století došlo ke zpevnění některých chodeb cihlovou podezdívkou a jednotlivé úseky byly propojeny krátkými spojovacími chodbami. Podzemní chodby jsou široké 0,8 - 2,5 m a vysoké 1,2 - 3,5 m. Kromě hlavních průchozích chodeb byly v podzemí štoly široké 0,6-0,7m a vysoké 1,0-1,7m, které tvořily středověkou městskou kanalizaci. Na mnoha místech plní kanalizační štoly funkci dodnes - jsou samozřejmě zpevněny a napojeny na kanalizaci novou.
O příčinách vzniku jihlavského podzemí kolovaly různé domněnky. Dlouho se historikové domnívali, že podzemní chodby jsou zbytky starých stříbrných dolů. Jiní tvrdili, že podzemní chodby byly raženy pro vojenské účely. Současní historikové se domnívají, že podzemní chodby vděčí za svůj vznik hospodářským důvodům. Jihlava ležela na důležité křižovatce středověkých obchodních cest, a tak v době, kdy význam těžby stříbra poklesl, začal se ve městě prudce rozvíjet obchod a řemesla. Kupci a řemeslníci si pro uskladnění svého zboží a výrobků rozšiřovali stávající sklepy, na jejichž prohlubování pracovali zkušení jihlavští horníci.
Počátkem 18.století přestalo být podzemí využíváno v dřívějším rozsahu, koncem 18.století byla dokonce část skladovacích chodeb přeměněna na štoly kanalizační. V 19.století při budování vodovodů, plynofikaci a výstavbě nových domů bylo mnoho chodeb zasypáno sutinami. Často tím byl porušen starý odvodňovací systém, chodby se plnily vodou a musel být pracně hledán původní odtok, aby nedocházelo k podmáčení základů.
Narušila se také ucelenost labyrintu, neboť mnozí majitelé domů oddělovali postupně průchozí chodby zdmi. Za německé okupace byla potom část chodeb upravena jako protiletecké kryty. Po válce nebyl zpočátku o podzemí zájem, až v roce 1957 byl asi jeden kilometr chodeb zpřístupněn veřejnosti.
V 60-tých letech byly téměř všechny chodby zpevněny betonovou krustou, podzemí bylo vyčištěno a obnovil se středověký odvodňovací systém. Sanací se profil některých chodeb snížil, pouze zpřístupněný úsek byl ponechán v původním stavu. V roce 1969 bylo podzemí pro veřejnost uzavřeno a prohlídky v něm byly obnoveny až v roce 1991.
Teplota v podzemí se pohybuje mezi 8 a 12° C.
V roce 1978 zde byla amatérskými speleology objevena tzv. "svítící chodba". Stěny chodby jsou pokryty bělavým povlakem, který po předchozím nasvícení zelenkavě světélkuje. Chodba se nachází asi 11 metrů pod povrchem země, široká je 2,1 m, vysoká 2,9 m a je největší raritou a záhadou jihlavského podzemí.
Druhou známku, č. 158 - ZOO Jihlava, jsem si koupila téhož dne odpoledne při návštěvě Jihlavské ZOO.
Popis: ZOO v centru Jihlavy.
Stát: Česká Republika
Oblast: Českomoravská Vrchovina
Kraj/Okres: Vysočina/Jihlava
Poloha: 49°23'46.85"N 15°35'45.75"E

ZOO leží v malebném údolí řeky Jihlávky. V areálu jsou vodní plochy, zalesněné svahy, louky i skály a to v bezprostřední blízkosti centra města, cca 10 minut pěší chůze. Příjezd - z Masarykova náměstí Brněnskou ulicí přes starý Brněnský most na centrální parkoviště, nebo od letního kina.
"ZOO bez mříží" je domovem pro 150 druhů exotických zvířat, včetně druhů ohrožených vyhubením. ZOO se specializuje na chov kočkovitých šelem, opic a plazů.

Vstupné pro dospělé je 80 korun, pro děti 40 korun. ZOO je otevřeno celoročně každý den.

Co to je - turistická známka

14. března 2010 v 10:41 | tatokalan |  Sbírka turistických známek
Další turistický sběratelský artikl, tentokrát se jedná o dost starý projekt, tuším, že začal někdy kolem let 1999-2000. Domovskou stránku najdete tady.
Turistické známky jsou malá dřevěná kolečka o průměru 6 cm, s vypáleným obrázkem a textem. TZ mapují turistická místa, ať se jedná o města, řeky, muzea, přírodní památky... V současnosti jich je již kolem 1500 a nové stále přibývají. K dostání jsou typicky v informačních centrech nebo u turistických objektů (např. v pokladnách). Nevýhodou je jejich mnohem větší rozměrnost než je tomu u turistických vizitek, a také mnohem vyšší cena. Většinou stojí kolem 30-35 korun, na některých místech je ale zbytečně předražují, ačkoliv projekt TZ má s prodejci smlouvu o pevné ceně (inu, někteří prodejci zkrátka chtějí na turistech vydělat). TZ se vydávají i u příležitosti různých výročí a akcí - tyto známky už po akci většinou nejdou sehnat, nebo jen velmi krátkou dobu, stávají se z nich tedy vysoce ceněné turistické artefakty.
Každý známka je vybavena kuponem s číslem - dříve to byly jen maličké papírky, připevněné k oušku na zavěšení, v současnosti je kupon součástí papírového kolečka, umístěného na zadní straně TZ. Pokud pošlete deset kuponů, jdoucích v řadě za sebou, dostanete od firmy jednu známku zdarma. Výroční známky slouží jako žolík, do každé desítky můžete zařadit jednoho takového žolíka. Od ledna 2010 začala firma papírový štítek doplňovat o samolepku - zmenšenou verzi TZ, kterou si můžete nalepit kamkoliv - do deníku, na kolo, hůl na nordic walking apod. - tento nápad chválím, ne každý si může dovolit vystavovat dřevěné plakety na zdi, navíc my si třeba píšeme keškovací deníček a když si tam chci TZ umístit, musím si ji buď obkreslit nebo vytisknout z internetu.
Já jsem objevila projekt TZ na podzim 2005, tentokrát za to nemůže Raven, ale skupinová návštěva Jihlavského podzemí, kde si někdo ze skupiny právě známku kupoval a v rychlosti mě instruoval, o co jde. Domů jsem se vracela hned se dvěma - k Jihlavskému podzemí jsem dokoupila ještě Jihlavskou ZOO, kterou jsme v téže skupině navštívili odpoledne.
Takhle vypadá zadní strana známky. Papír je volný, přidělaný jenom k oušku. Všimněte si kuponu na odstřižení v dolní části papírového kolečka, a také již zmíněné malé samolepky, která je umístěna uprostřed kolečka. Pod papírem vykukuje vypálený text, obrázek pod ním vidět není, ale je stejný, jako na samolepce. Každá známka má svoje evidenční číslo, podobně, jako je tomu u turistických vizitek.
Součástí papírového kolečka je i adresa na webovou stránku vydavatele známek. Pokud je náhodou na turistickém místě známka vyprodaná nebo nedostupná, vydavatel je ochoten ji zaslat proti zaplacení a důkazu o návštěvě. Takovým důkazem může být jízdenka z vlaku, vstupenka do objektu, pohlednice nebo fotografie.
Některé známky se časem ruší a jejich číslo je přiděleno známkám jiným - toto mi nepřijde jako moc šťastné řešení.

Co to je - turistická vizitka

14. března 2010 v 10:17 | tatokalan |  Turistické vizitky
Relativně nový projekt (odstartoval v březnu 2008). Jeho domovská stránka je tady
Jde o malou knížku (někdo by spíš řekl sešitek), kde jsou předtištěná okýnka pro umístění tzv. turistických vizitek, což jsou samolepky turisticky zajímavých míst. Každá vizitka je zařazena do příslušné kategorie (např. zámky, jeskyně, rozhledny, zoologické zahrady apod.), má evidenční číslo, jsou na ní umístěny GPS souřadnice místa i jeho webová stránka, nechybí samozřejmě ani název místa s kontaktními informacemi, označení turistického regionu a autor fotografie. Fotografie jsou vždy velmi pěkné, s co nejlepším záběrem daného místa, zkrátka, aby dostatečně reprezentovaly.
Deník si kupujete pouze poprvé, stojí 50 korun a je v něm místo na 100 vizitek. Každá vizitka obsahuje kontrolní ústřižek, který nalepíte na jiné místo v deníku do speciálního formuláře, a když máte minimálně 50 ústřižků vylepených (samozřejmě vždy unikátních, žádný se nesmí opakovat), můžete formulář poslat na adresu tur. deníku a získáváte zdarma různé věci (podle počtu kupónů, např. za 100 dostanete zdarma nový turistický deník). Cena jedné vizitky je 12 korun, což, jak jistě uznáte, je dostupné skutečně pro každého (tuším, že žvýkačky Orbit stojí už víc).
Turistické vizitky postupně přibývají, v současnosti je jich už 784 na různých místech naší republiky. Některé - převážně v "divočině" - jsou ve formě tzv. opisových štítků, kde deník (či slabý papír) přiložíte na štítek a měkkou tužkou vybarvíte - na papíru se vám objeví jakoby otisk štítku.
V deníku je vždy dvoustránka - na levé straně je místo vždy pro tři vizitky, na pravé - protější - straně je prázdné místo, tam můžete dát turistické razítko, již zmíněný obtisk opisového štítku, nebo tam třeba napsat, jak se vám tam líbilo a co jste tam dělali - jako do skutečného deníku.

Předností tohoto projektu je skutečně spousta. Jednak získáte unikátní fotoalbum z míst, která jste navštívili, obrovskou předností je skladnost (na rozdíl od klasických dřevěných turistických známek) - do jednoho deníku se vám vejde 100 turistických vizitek, finanční dostupnost - levnější už jsou snad jenom pohlednice, a to ještě jen ty obyčejné, individualita - sami se rozhodnete, co do deníku napíšete, jestli si tam dáte razítka, jestli budete kupovat nálepky pravidelně, sběratelská hodnota - vydavatelé nálepek tvrdí, že se budou motivy časem obměňovat, a tak již nebude možné sehnat nálepku, kterou máte třeba právě vy - jejich hodnota tedy bude stoupat, podobně jako u klasických poštovních známek. Navíc za určitý počet kuponů z určitých regionů můžete získat znalostní odznaky.

Já osobně jsem se o tomto deníčku dozvěděla zase od Raven při naší podzimní návštěvě Roudnice nad Labem, a okamžitě jsem si šla do tamějšího infocentra koupit deník i první nálepky. Včera v Litomyšli jsem se těšila na dva nové přírůstky, bohužel v infocentru měli výjimečně zavřeno (z technických důvodů) a na zámku o tomto projektu nevěděli, i když na internetu byli uvedeni jako prodejci. Tak jsem získala jenom razítko a jednu dřevěnou turistickou známku a na samolepky si musím počkat do naší příští návštěvy :(
Takhle vypadá přední strana turistické knížky - deníku.
A takhle vypadá příklad vylepené turistické vizitky se zápisem o výletu. U razítek si všimněte také dvou obtisků opisových štítků.

Základní pojmy a typy keší

13. března 2010 v 23:25 | tatokalan |  Užitečné informace
Při geocachingu člověk narazí na spoustu různých termínů, které vypadají dost odborně. Tak třeba samotný geocaching (je to anglické slovíčko, které se čte přibližně jako "džeokešink" nebo "džiokešink"). Z tohoto slova se dále odvozují další, např. geocacher ("džeokešer/džiokešer) nebo jenom cacher ("kešer"), a geocache ("džeokeš/džiokeš") nebo jenom cache ("keš"). Zatímco geocaching je název samotné aktivity, geocacher/cacher je označení pro osobu, která se geocachingem zabývá, a geocache/cache pak pro to, co dotyčná osoba hledá.
V české komunitě zdomácněla slova keškování pro aktivitu, kačer/kačerka pro osobu a keš/keška pro skrýš. Lidem, kteří se keškováním nezabývají, se říká muggles ("maglz"), česky mudlové - podle knih o Harry Potterovi. Na mudly si musí kačer dát pozor, protože kdyby se o keši dozvěděli, tak by ji mohli vykrást (vymudlit) nebo rovnou ukrást a ostatní kačeři by měli po legraci :(

U nás nejběžnější typy keší jsou:

Traditional Cache (tradiční, tradička): u tohoto typu keší jsou známy souřadnice, kačer jde a na uvedených souřadnicích krabičku najde. Tento typ se používá většinou, chce-li autor upozornit na jediné pozoruhodné místo a nemá dostatek míst pro vytvoření multi-keše (ať už z důvodu, že v dotyčné lokalitě takových míst víc není, nebo proto, že už mají své vlastní keše). Je to nejjednodušší typ keše a na hledání většinou nejrychlejší.


Multi-Cache (multina): tady je to komplikovanější, souřadnice ukazují pouze na první zastávku, potažmo na místo, kde je možné zaparkovat auto. Celá keška tvoří většinou okruh, ať už městem, nebo naučnou stezkou či jinými místními zajímavostmi. Na každé zastávce je nutné zjistit různé informace (indicie), a pak dopočítat souřadnice konečné (finální) kešky. Někdy se na další zastávce nalezne keška s pokyny, jak dál, nebo je nutné souřadnice každé další zastávky dopočítat. Některé multiny mají třeba jen dvě zastávky - první a finální - jiné tvoří třeba 10 zastávek.


Unknown Cache (mystery, mysterka): většinou se jedná o kešku, kde je potřeba rozluštit nějakou šifru, najít nějaké informace či něco spočítat. Skoro vždycky se dá vyluštit v teple domova, hodně autorů nabízí i jednoduché ověření správnosti souřadnic, abyste se v terénu zbytečně netrápili. Mysterky zpravidla nebývají jednoduché a s jejich řešením se někdy potrápíte pěkně dlouho.


Event Cache (eventovka): jedná se o dočasnou keš, pro jejíž uznání se musíte zúčastnit daného "eventu" - někdy se jedná jen o setkání v určené hospůdce, jindy se společně jde na nějakou zajímavou prohlídku něčeho nebo se zorganizuje nějaká pomoc (např. uklízení určitého místa). Kačeři si vždycky užijí legraci, podělí se o své keškovací zážitky, ukazují se fotky, TB, GC...


Earth Cache: cílem této kešky je upozornit na nějaký zajímavý geologický útvar nebo místo. Pro její uznání je potřeba buď se vyfotografovat na určeném místě, nebo zjistit z informací na daném místě různé údaje o onom objektu a vše potom zaslat e-mailem autorovi keše. Většinou tady krabičku nenajdete, nikdo nechce riskovat ničení vzácné památky méně ohleduplnými kačery (kteří jsou někdy schopni vyrazit na kešky i s lopatou).


Virtual Cache: tento typ keše už se nezakládá, nevím, proč, možným důvodem by mohla být vysoká zneužitelnost. K jejímu uznání se totiž musíte vyfotit na určeném místě, většinou u nějaké dobře známé památky. A v době počítačů a grafických programů není problém si fotku dané památky najít na internetu a provést šikovnou fotomontáž a kdo pak dokáže, jestli jste tam skutečně byli?


Webcam Cache: také už se nově nezakládají, jde o to, že se potřebujete dostat na určené místo do hledáčku web kamery, a pak zavolat příteli na telefonu, že vám má uložit snímek. Většinou ještě do web kamery musíte jako poznávací znamení dělat všelijaké "opičky". Nejlepší je, když kamera zrovna nefunguje, a že je to relativně častý případ!


Wherigo Cache (wherigovka, WIG): celkem nový typ keší, název je z anglického Where I Go (kam jdu)? Jedná se o zjednodušenou počítačovou hru v reálném prostředí a zatím ji moc přístrojů nepodporuje. Do GPS nebo jiného přístroje si stáhnete tzv. cartridge, na určeném místě ji spustíte, a pak už se jen řídíte pokyny na přístroji, cestou plníte různé úkoly atd. Na konci cesty na vás většinou čeká keška a váš přístroj vám ještě vygeneruje kód, který zašlete autorovi jako důkaz, že jste hru skutečně dohráli.

Toto byly pouze nejběžnější typy keší, existují ještě další, ale s těmi se setkáte spíš v zahraničí.

O broucích a mincích

13. března 2010 v 22:49 | tatokalan |  Užitečné informace
V předchozím příspěvku jsem slíbila, že napíšu o tom, co je travel bug a geocoin. Jedná se o tzv. trackovatelné předměty, to znamená, že mají své unikátní číslo, pod kterým se dají nalézt informace o jejich aktuální poloze. Smyslem těchto předmětů je cestovat z místa na místo a mít "v nohách" co nejvíc kilometrů. Někdy jim jejich majitelé dají určitý cíl a geocacheři se potom snaží tento cíl splnit. Bohužel, někdy se také ztratí - i mezi geocachery jsou nepoctivci :(
Jaký je vlastně mezi těmito předměty rozdíl?

Travel bug (TB) je libovolná věc (přívěšek, hračka apod.) doplněná o kovový identifikační štítek - tzv. psí známku.

Geocoin (GC) má podobu mince, většinou má z každé strany jiný obrázek, nápis apod.

Obecně platí, že tyto trackovatelné předměty byste u sebe neměli mít déle než 14 dní a vždy byste je měli co nejdříve zalogovat na geocaching.com, aby jejich majitel věděl, kde se právě nacházejí a neměl strach, že o ně přišel, když potom další cacheři píšou ke skrýši, že už tam TB/GC nenašli a nebyl by ještě zalogovaný na internetu jako vyzvednutý. Některé TB/GC jsou totiž opravdové skvosty a byla by škoda o ně přijít (a nejsou zrovna levné, psí známka stojí cca 120 korun, ale některé opravdu krásné mince přijdou třeba na 500,-).

Pak se ještě mohou objevit tzv. CWG (Czech Wood Geocoin), což jsou v podstatě takové vizitky cacherů. Jedná se o českou raritu a mají podobu dřevěného kolečka, na kterém je vypálené logo cachera/týmu a na druhé straně logo geocachingu a nápis Czech Wood Geocoin. Tyto mince můžete sbírat, ty se dál neposílají.

Tohle byl první TB, který jsme našli, byl poměrně "mladý", protože byl zaregistrován v srpnu 2008 a my ho našli hned v září, proto měl nacestováno teprve necelých 200 km. Jeho cílem bylo cestovat po místech, která jsou v lese nebo u vody, neměl moc rád obydlená místa. My jsme ho našli v kešce na Bedřichově u Nové Vsi u Kolína a vypustili jsme ho do kešky v Kladrubech nad Labem, kde měl výhled na hřebčín a pasoucí se koně.
Dnes už má žabák nacestováno mnohem víc a zrovna se nachází v Britské Kolumbii, tak uvidíme, kdy se zase podívá k nám do Čech :)



Asi nejkrásnější GC, který se nám dostal do rukou, objevili jsme ho v Kutné Hoře. Tehdy měl nacestováno jen 62 km, v současnosti je po ujetí 450 km ztracen kdesi v Bavorsku, zřejmě ukradený :( Ale třeba se ještě objeví, v průběhu našeho keškování se také ztratily dva předměty, které se později zase někde vynořily, tak snad... tohoto GC by byla opravdu škoda. Tedy, ne že by nebyla škoda každého předmětu, většinou k nim jejich majitelé mají nějaký vztah, ať se jedná o obyčejný přívěsek nebo luxusně vypadající GC.

Co je geocaching

13. března 2010 v 22:27 | tatokalan |  Užitečné informace
Různé prameny se v popisu geocachingu většinou shodují a říkají že: "Geocaching je hra na pomezí sportu a turistiky, která spočívá v použití navigačního systému GPS při hledání skrytého objektu (cache), o němž jsou známy jen jeho geografické souřadnice."
Jenže definice zní dost suše a občas je na hony vzdálená realitě. Spíš bych se přikláněla k té turistice, než ke sportu, i když na některé skrýše potřebujete dost fyzické síly nebo dokonce pomůcky typu 30m lano se sedákem či skateboard. A to ještě nemluvím o skrýších na vrcholech světových hor nebo na Antarktidě. Extrémy vynechám a budu mluvit o typickém českém cacherovi (kačerovi), nebo rovnou o celé rodince.
Geocaching totiž skýtá nádhernou možnost motivace k procházkám a výletům. Třeba u nás. Jsme ještě relativně mladí, vždycky jsme rádi chodili a najednou - ve věku počítačů - jsme se jaksi nemohli přinutit, abychom se zvedli od paření World of Warcraft a chodili ven. Až přišla kamarádka s geocachingem a najednou jsme skoro každý víkend z domu a "keškujeme".
Samozřejmě, základní vybavení tvoří GPS, bez té to moc nejde. Ale základní systémy GPS se seženou za pár korun, mnohdy přijdou jako součást nějakého výhodného nákupu či akce (myslím, že nedávno nějaké rozdával Mountfield). Přinejhorším to jde i s autonavigací a ty jsou teď opravdu častou výbavou novějších aut. Zkrátka, GPS je celkem dostupná a tato investice se určitě vyplatí nejen pro geocaching - člověk s sebou nikde nemusí tahat papírovou mapu a kompas, a má jistotu, že dokud se nad naší planetou budou vznášet družice, tak se nikde neztratí (pokud neztratí signál).
Jestli jste někdy ve věku pionýrů nebo skautů (záleží na tom, v jakém režimu jste vyrůstali, já zažila oba) hráli "pokladovky", tak budete vědět, o čem je řeč. Jenže tehdy jsme se k pokladům dostávali pomocí šipek nebo značek v přírodě, v době pionýrů to byly spíš ohavné barevné fáborky z krepového papíru, které ještě následující rok hyzdily přírodu, protože vedoucí se málokdy namáhali je zase ze stromů sundat. Po kratší či delší cestě a plnění více či méně úkolů se upachtěné dítko dostalo k pokladu, který byl občas k našemu největšímu vzteku umístěný někde v táboře a tvořily ho čokoládové bonbony nebo lízátka, málokdy šlo o něco trvanlivějšího.
U geocachingu nepostupujete po fáborkách ani šipkách, ale máte v ruce GPS a v ní zadané souřadnice, které získáte na mezinárodním serveru geocaching (registrace nutná, ale základní je zdarma). Navíc si můžete vybrat, jestli půjdete lovit poklad typu "jdi tam a tam a najdi" (tzv. traditional cache) nebo jestli budete dvě hodiny někde lítat a zjišťovat čísla a luštit souřadnice (tzv. multi-cache), abyste nakonec (možná - pokud jste správně zjišťovali a počítali) našli ten poklad, potažmo si něco zaluštíte v teple domova a pak půjdete najisto (tzv. mystery cache). Nebo jen někam přijdete, vyfotíte se tam a fotku vložíte do svého zápisu na internetu (tzv. virtual cache) a máte hotovo (akorát, že nemáte žádný poklad).
No, poklad... ono to není přesné, mnohdy se jedná třeba jen o krabičku od filmu, ve které je vložený kousek papíru a tužka (někdy ani ta tužka není), tam se jenom zapíšete a máte dobrý pocit, že jste našli. V některých skrýších skutečně poklad naleznete - různé drobné upomínkové předměty, které můžete vyměnit za něco svého, někdy dokonce tzv. travel bug nebo geocoin (o tom jinde). Ale nám, geocacherům, jde hlavně o ten dobrý pocit, že jsme našli. A konkrétně třeba našemu týmu i o to, vidět něco pěkného - skrýše by totiž vždy měly upozorňovat na nějakou zajímavost, kterou někdy ani nenajdete v turistickém průvodci. Pro děti je to zase pěkná motivace (které dítě by rádo nehledalo poklady) - zkrátka, každý si v tom najde to svoje, vždyť skrýší je na našem území už okolo 15 tisíc a po celém světě víc než milión!

Kdo jsme a jak jsme se dostali k geocachingu

13. března 2010 v 22:00 | tatokalan |  Co je nového
Kdo jsme, to je fakt dobrá otázka. Pro někoho šílenci, pro někoho správní lidé, pro jiné zase správní šílenci. Faktem je, že jsme celkem normální lidi - každý je svým způsobem normální, že... Já jsem holka, no spíš ženská, z Čech, přítel je zase kluk nebo spíš chlap z Rumunska. Pak tu je ještě moje mamka, paní v důchodovém věku, a taky pes, taktéž v důchodovém věku. A všichni společně tvoříme Tatokalan team, který se věnuje geocachingu. Ještě jsem zapomněla na plyšového medvěda, který se k týmu přidal později, ale o tom budu psát jinde.
Jak jsme se dostali k geocachingu, to je otázka mnohem lehčí. Zase tady budu bonzovat na svoji kámošku Raven, která má prsty v nejrůznějších blbostech, které jsem za svůj život podnikla - třeba to, že jsem lítala po lese v kostýmu, který mi vůbec neslušel, a ještě jsem se u toho zmrzačila (i když za to zmrzačení může spíš její manžel). Moje mamka na ni zase svádí to, že neustále leze po kolenou po koberci a hledá zatoulané korálky. A všichni na ni svádíme geocaching :)
To bylo tak: v srpnu 2008, když bylo vedro k zalknutí a my jsme se při naší dovolené kousali u počítače nudou, k nám najednou vtrhla i s juniorem. Po počátečním krocení divé zvěře jsme radši s malým vyklusali v kočáru ven, aby nám nezbořil byt a nezabil psa. A Raven při procházce pořád horovala o jakýchsi keškách, pořád si hledám kešky, chodím po keškách... To slovo jsem v životě neslyšela, a tak mě přirozeně zaujalo. Raven ochotně vysvětlila, o co se jedná, a zamířili jsme domů prostudovat vše na internetu. Skončilo to - jak jinak - naší registrací na serveru geocaching. Když jsme ji doprovázeli na vlak, snažili jsme se i o praxi a hledali u kolínského kina, ale bez GPS se nezadařilo (takže jsme praxi začali provozovat až o den později, ale o tom taky jinde).
Postupem času se nám úspěšně podařilo naočkovat touhle aktivitou víc lidí, namátkou můžu jmenovat třeba naše kamarády z Vysočiny, kteří tvoří tým Ryšavci, nebo jednoho manažera ve firmě, kde jsem učila angličtinu a který pod nickem Nairams občas keškuje s dcerkou.
Dnes máme na kontě 141 objevených kešek a protože už máme hodně vzpomínek i plánů, a taky Ryšavci pořád provokují, proč náš ručně psaný deníček někde nezveřejníme, rozhodla jsem se začít psát blog. Navzdory tomu, že už vlastním blogy tři - o tvorbě na panenky, o WoW a překládám fanfikce a navíc vím, že za čas mě to přestane bavit a moc neaktualizuju a pak z toho mám špatné svědomí. Jenže, žijeme jenom jednou a pak už nemůžeme litovat, že jsme svoje plány neuskutečnili. Takže jsem se do toho dala a uvidíme, jak dlouho mě to bude bavit :)